Pokud bych porovnával Redux verze dvou dílů Metra, příliš mnoho rozdílů bych nenašel. Přesto Last Light mohutně překonává „třiatřicítku“. Může za to jedna jediná věc: rozhodnutí oprostit se od adaptování děje knížky. Že by si s herní podobou příšerné 2034 říkali o katastrofální průšvih, je jen jedna věc. Využití Gluchovského světa pro vlastní příběh mělo i dost velkou výhodu: mnohem větší šance, že ho 4A tentokrát zvládnou odvyprávět.

Příběh Last Light netrpí tím, že by některé jeho části vyšuměly do ztracena nebo z bůh ví jakých důvodů byly nahrazeny, takže místo neustálého trpění jsem naopak napjatě očekával, co přijde dál. Může za to z velké části to, že 4A mě protáhli neprobádanými kouty moskevského podzemí: centrem post-apokalyptické kultury, vodou a kriminalitou takřka zatopenými Benátkami, po Rudém náměstí – místy, které jsem jinak navštěvoval jen imaginárním cestováním po mapě na zadní obálce knížek. Co se týče mých nadějí a očekávání, to byla trefa přesně do černý.

Ale příběh Last Lightu nestojí jen na prohlídce kuriozit, je velice povedený sám o sobě. Soustředit se místo Temných na frakce metra a jejich boj o moc, bylo výtečným krokem a vytvořilo prostor pro Pavla, jednoho z nejsympatičtějších šmejdů, s jakými jsem se ve hrách setkal, nebo snad jediné dítě, při jehož virtuálním doprovázení mým žilám nehrozilo přeřezání – i když to má trochu háček. I Leonidovo krátké cameo jsem si k mému velkému překvapení užil.

Jistě, má to svoje mouchy. Finální odhalení, že část temných si dává šlofíka uvnitř D6, jsem bral trochu jako ránu pod pás, a že o dobrém a špatném konci rozhodují i takové prkotiny jako zadrnkání na kytaru, je pořád pitomost nejvyššího kalibru. Ale pokud mi něco opravdu kazilo požitek, je to Arťomova zarytá němota, která v mnoha místech naprosto nedává smysl. Chápu, že Chán potřebuje stabilní práci, ale určitě by našel i jinou než „Arťomův tlumočník“.

Atmosféra byla snad to jediné, co mě dokázalo úspěšně dotlačit k dokončení prvního dílu a v Last Light se situace rozhodně nijak nezhoršila. Naopak bych řekl, že je ještě lepší. Moskva na stupnici děsivosti postoupila o několik příček výš, ale ani tunely metra nezaostávají. Bytovky plné mrtvých vzpomínek nebo úkryt oběšených stínů mi až příliš spolehlivě dokázaly přivodit husí kůži.

4A také rozšířili docela chudý bestiář o nové kousky, u kterých už není třeba rozlišovat rozdíly pod lupou. S tím se váže přidání bossů, kteří sice nejsou nijak extra nápadití, ale dokážou velice spolehlivě ulehčit od poctivě nastřádané zásoby nábojů a docela zpestřují zdlouhavější pasáže hry.

Gameplay je sice jinak prakticky identický s vylepšenou verzí jedničky, ale netrpí na směšně nevyváženou obtížnost. Ranger hardcore je místy opravdu hardcore, filtrů a medkitů je občas nepříjemný nedostatek a sejfy jsou lépe poschovávané a nepřetékají předválečnou municí až k prasknutí. Jedna věc mi bohužel úspěšně pila krev, a to je vypnutý HUD – nebo spíše jeho nedomyšlenost. Nemožnost zjistit, o co jsem právě obral ohlodaného nešťastníka, ověřit si, jestli se do boje neženu s poloprázdným zásobníkem a jestli budu střílet náboje, nebo peníze, je vážně pěkná otrava.

Ale jinak musím říct, že mě Last Light velice příjemně překvapil. Počítal jsem s tím, že mi bude po chuti víc než 2033, takové masivní zlepšení mě ale zaskočilo. Jsem opravdu hodně zvědav, jestli v tom Exodus bude pokračovat a jako bonus zažene pachuť z úmrtí STALKERa.