Psal se rok 1997, chodili jsme na vysokou a peníze na útratu jsme si vydělávali po brigádách. Jeden z nás měl štěstí - chytnul fleka v makléřské firmě, jejíž mladý šéf byl nadšenec do počítačových her a pořídil do firmy několik nabušených počítačů (tenkrát tuším Pentium 166) a zapojil je do LAN sítě, v rámci které pak s podřízenými mastil multiplayer Dukea. K něčemu takovému se tenkrát dostal málokdo. Když nastal večer a padla tma hustá tak, že by se dala krájet (= všichni z práce vypadli), bral nás kamarád tajně do své práce a mastili jsme multiplayer mezi sebou.
Nejdříve jsme vždy vystříleli emzáky a pak už to bylo jen mezi námi. Ale byl tu jeden zásadní rozdíl - zatímco dotyčný kamarád měl v Dukeovi nahráno desítky hodin, skvěle se orientoval a během dvou minut si opatřil bazuku, my ostatní jsme byli "Dukeem nepolíbení" elévové a šmrdolili se jen tou prvotní pistolkou. Skóre mezi námi a ním tak končilo po pár hodinách cca 80:0. Snažil jsem se jak jsem mohl, abych měl na svém kontě proti němu aspoň jedničku, ale nikdy se mi to nepodařilo.
Jednoho večera jsem se proto rozhodl, že to score snížím opačnou cestou, tedy že se nenechám zabíjet, když už mu to nemohu vrátit. Vymyslel jsem ďábelský plán - v kinosále byla malá díra ve zdi, do které jsem se asi dvě minuty soukal, ale nakonec se do ní vlezl. A pak jsem čekal. Jo, obětoval jsem hru a čučel na jedny a tytéž rozmazené pixely na monitoru, ale po deseti minutách jsem začal sklízet ovoce. "Kde je Yarwen?", povídá kamarád, "už dlouho jsem ho nezabil?" Potuleně jsem se na druhé straně místnosti usmíval, netuše, že už jsem intenzivně hledán. Asi za tři minuty se zpoza mé okupované díry mihly nohy. Čí to byly? A všiml si mě? Odpověď jsem dostal vzápětí - najednou jsme v díře byli dva - já a...granát. Bylo mi jasné, že se nedokážu z díry včas vysoukat, takže jsem si jen užíval svou poslední sekundu s mým novým spolubydlícím, abych pak díru vymaloval načerveno, zatímco se za mnou kamarád svíjel smíchy...
Suma sumárum, singlplayer jsem nehrál a v mulťáku jsme se stejně stříleli hlavně na první úrovni, takže hru nehodnotím. Ale zážitky na ni mám veselé a rád na ty naše noční seance vzpomínám.
Nejdříve jsme vždy vystříleli emzáky a pak už to bylo jen mezi námi. Ale byl tu jeden zásadní rozdíl - zatímco dotyčný kamarád měl v Dukeovi nahráno desítky hodin, skvěle se orientoval a během dvou minut si opatřil bazuku, my ostatní jsme byli "Dukeem nepolíbení" elévové a šmrdolili se jen tou prvotní pistolkou. Skóre mezi námi a ním tak končilo po pár hodinách cca 80:0. Snažil jsem se jak jsem mohl, abych měl na svém kontě proti němu aspoň jedničku, ale nikdy se mi to nepodařilo.
Jednoho večera jsem se proto rozhodl, že to score snížím opačnou cestou, tedy že se nenechám zabíjet, když už mu to nemohu vrátit. Vymyslel jsem ďábelský plán - v kinosále byla malá díra ve zdi, do které jsem se asi dvě minuty soukal, ale nakonec se do ní vlezl. A pak jsem čekal. Jo, obětoval jsem hru a čučel na jedny a tytéž rozmazené pixely na monitoru, ale po deseti minutách jsem začal sklízet ovoce. "Kde je Yarwen?", povídá kamarád, "už dlouho jsem ho nezabil?" Potuleně jsem se na druhé straně místnosti usmíval, netuše, že už jsem intenzivně hledán. Asi za tři minuty se zpoza mé okupované díry mihly nohy. Čí to byly? A všiml si mě? Odpověď jsem dostal vzápětí - najednou jsme v díře byli dva - já a...granát. Bylo mi jasné, že se nedokážu z díry včas vysoukat, takže jsem si jen užíval svou poslední sekundu s mým novým spolubydlícím, abych pak díru vymaloval načerveno, zatímco se za mnou kamarád svíjel smíchy...
Suma sumárum, singlplayer jsem nehrál a v mulťáku jsme se stejně stříleli hlavně na první úrovni, takže hru nehodnotím. Ale zážitky na ni mám veselé a rád na ty naše noční seance vzpomínám.
Train to Sachsenhausen