Pátá epizoda byla opět emocionální dort se vším všudy. Navíc tempo bylo zběsilé, jak si šlo v předchozích dílech občas sednout na lavičku a chvíli si tak nezávazně meditovat, tak tady to sice šlo taky, ale vír událostí už ani ten odpočinek nedovolil prožít v klidu.

Na začátku si hlavní záporák vylil své srdce a ukázal v praxi svou zajímavou úchylku. Vždycky jsem si říkal, že je ideální mít svého koníčka jako povolání, po dohrání už má tenhle můj názor trochu trhliny, ale co, každý jsme nějaký :)

Je rozehráno několik časových linek, nebo spíše pokusů o změnu minulosti, ale vždycky se něco pokazí a to trvá až do konce, přesto se mi tohle velmi líbilo, člověk dostal v předchozích epizodách jen ochutnat a teď jsou výlety v čase (ty v řádu dnů, ne minut) velmi časté. Zaujala mě hned ta první varianta, kdy se Max vrátila zpět do prvního dne, napráskala Jeffersona, odevzdala fotku a po návratu do přítomnosti už byla v San Francisku na tý velký fotografický výstavě a jakoby mimochodem zapomněla, že doma řádí takovýto tornádo :), to teda nevyšlo, a tak musela zkoušet něco jinýho.

Pokus/omyl tak byl na řadě dál. Hlavně David Madsen to asi pětkrát schytal, než se ho povedlo správně dirigovat, Je sranda, že s ním člověk celou hru bojuje, a on to je vlastně celkem prima chlap, nebejt voják, tak by snad byl i normální :). Na řadu se tak dostává větříček, kterej má na město neblahej vliv. Dokonce i tu tlusťošku se povedlo zachránit, už popátý :D

Následující pasáž na mě zapůsobila nejvíc z kompletní hry, je tak správně zvrácená a bláznivá, že to nemá moc obdoby. Takhle nějak si představuju noční můry, který člověka přivedou blázince. Je tam opět pár skvělých nápadů od tvůrců. Je mi jasné, že ne každému se tahle herní sekvence bude líbit, ale to je přeci správně. Nejlepší je scéna, kde je vše pozpátku, texty, rozhovory, i písnička. Dokonce i tu jednu nepovinnou fotku jsem udělal tak, že jsem ji hotovou zastrčil do foťáku :D Skvělý nápad. A ty hlášky postav v celé snové části hry, lahůdka. Dostane se i na rekapitulaci zásadních scén napříč hrou, nechci všechno chválit, ale nemůžu jinak, to je geniální tah, jak pro zopakování děje, tak pro budoucí rozhodnutí.

Úplný konec je srdceryvný doják. Poprvé v životě se mi u hry stalo, že se mi spustily slzy. A nestydím se za to, ta hra je prostě tak skvěle napsaná, že i taková cynická duše jako jsem já zjihne, takže i za tohle jsem hodně vděčný. Rozhodl jsem se pro obětování Chloe, dlouho jsem jen koukal na obrazovku a vše si rozmýšlel. Ke Chloe jsem si vybudoval silný vztah, o eutanázii jsem nechtěl v předchozí epizodě ani slyšet, ale přesto, má člověk právo rozhodovat o tisícovkách životů na úkor jednoho? Navíc Chloe umírala pořád, tak to pro ní snad nebude tak zlý, zas bude s Rachel ;), bylo to těžký, ale jediný správný rozhodnutí.

Dlouho jsem neměl tak silný pocity po dohrání nějaké hry a když o tom tak přemýšlím, tak vůbec nikdy. Nejde jen o ten konec, ale během těch dní, kdy jsem hru hrál, tak na mě nějak působila. Řikám si, že je to jenom hra sakra, ale stejně. Jen několik knih mi přineslo podobný zážitek, film snad žádný. Jsem zvědav, jestli se někdy objeví něco podobného, laťka je vysoko, ale není nepřekonatelná ;)

No, život jde dál (pro ty, co přežili) a další hry se budou hrát. Life is Strange bude mít v mém osobním žebříčku zvláštní místo, ač na bájnou stovku nedosáhla.