Po posledním dohrání musím napsat nový, více srovnávací komentář.
Je pravda, že být to samostatný titul, asi bych nebyl tak přísný (anebo na druhou stranu - možná bych mu třeba nenadržoval, těžko říct). Nejjednodušší by samozřejmě bylo mě nařknout z nostalgie, takže tu vám rovnou vyfouknu vítr z plachet prostým konstatováním, že už poprvé jsem hrál oba díly krátce po sobě, a docela dlouho poté, co vyšly.
A už při prvním průchodu No One Lives Forever 2 mi hodně věcí nehrálo, ale nebyl jsem tehdy schopen ten problém nějak pojmenovat. Teď už to vím - dvojka je zkrátka a jednoduše vykleštěná.
Můžu začít třeba tím, že zbraní i gadgetů je mnohem méně, k tomu žádné vylepšování nebo možnost výběru výbavy před misí. A co je horší, ty nové herní mechanismy za moc nestojí. Třeba ten "vývoj" postavy je tu asi jen proto, že to snad v té době muselo být v každé hře, jinak moc nechápu, proč by se měl zvláštní agent učit znovu mířit (zvlášť, když už je vyslán na misi). Ale především - "Search" je něco tak neuvěřitelně otravného - jednoduše spočívá v tom, že každý šuplík nebo štos papíru musíte několik vteřin prohledávat, abyste něco našli. Takhle jako nápad to možná nezní špatně, ale ve hře jsou lokace se spoustou šuplíků (spoustou šuplíků!) a jejich prohledáváním - které po hratelnostní stránce představuje neuvěřitelnou výzvu v dlouhém stisknutí akčního tlačítka myši - subjektivně strávíte dobrou polovinu herní doby. A co je nejlepší - pokud vůbec něco najdete, bude to nejspíše jeden z mnoha žertovných dopisů nebo jiných záznamů, který ale vůbec nepotřebujete (i když vám přidá trochu expů, za které si můžete to hledání trochu urychlit - dobrý fór). Zatímco v jedničce podobné srandičky dokreslovaly prostředí a jeho charaktery (protože jich bylo méně a daly se číst hned), ve druhém dílu jsou spjaty s touhle ubíjející činností a po desátém dopisu už jsem se nevzmohl na nic než na úšklebek.
Co se akce samotné týče - myslím, že současné hráče už tolik neuspokojí. Není to špatné, ale není to hlavní důvod, proč NOLF hrát, ty kvality byly prostě jinde (i tak mi ale pocit ze střelby přišel lepší v předchůdci, hlavně ty headshoty).
O prostředích už se toho napsalo dost - NOLF2 se sice snaží (podmořská základna třeba), ale vedle prvního dílu stejně vypadá jako chudý příbuzný. A popravdě - tohle mi tolik nevadí. Vadí mi ale obecný úbytek nápadů. Vzpomínáte třeba, jak se v The Operative v Alpách zničehonic proboříte do ledové vody a když vylezete, musíte sprintovat krajinou plnou nepřátel k chatce s ohněm, abyste neumrzli? Anebo když odpojíte poslední vagón soupravy, ve kterém pak pomalu dojíždíte k základně nic netušících nepřátel? A vzpomínáte, že by něco takového bylo ve dvojce? Správně, nevzpomínáte. Nic takového tam totiž není a pokud už se nějaká nápaditá pasáž objeví, pak pouze v případě souboje s nějakým bossem.
Co ale tvůrci vykleštili (obsahově) úplně nejvíc, je samotná Cate Archer. Zatímco Cate z jedničky představovala dobrý vztyčený prostředníček ženským herním archetypům - sebevědomou hrdinku, co se snaží prosadit v mužském světě špionáže a nebojí se kohokoli poslat k čertu - dvojka je v tomhle totální regres a svým chováním i vzhledem tak Cate jde na ruku všem těm frustrovaným blbečkům. A kdyby mě snad někdo chtěl obvinit z feminismu nebo čeho, tak mně poloobnažené hrdinky vůbec nevadí (zdravím Heavy Metal), ale měnit takhle zavedenou postavu, to je prostě na facku. Jako kdyby si najednou v Monolithu řekli "Co jsme to tehdy provedli, byl přece jen rok 2000! To musíme rychle napravit." A dneska, když už se situace podstatně zlepšila (mám za to) a první díl tak vyznívá dost nadčasově, vypadá ten druhý o to hloupěji. Ale prodeje měly tehdy prostě přednost, jasně.
V novém příběhu už pak Cate taky není tak osobně angažovaná, a zkrátka se jedná jen o misi za záchranu světa. Neurazí, ale bylo líp.
Oba díly jsem dohrál několikrát (asi třikrát) a zatímco jednička ve mně s každým dalším dokončením roste a už teď se těším, až ji zase zapomenu natolik, abych si ji mohl zahrát znovu, v případě druhého dílu mám jasno, že jsem jej hrál naposledy.
Je pravda, že být to samostatný titul, asi bych nebyl tak přísný (anebo na druhou stranu - možná bych mu třeba nenadržoval, těžko říct). Nejjednodušší by samozřejmě bylo mě nařknout z nostalgie, takže tu vám rovnou vyfouknu vítr z plachet prostým konstatováním, že už poprvé jsem hrál oba díly krátce po sobě, a docela dlouho poté, co vyšly.
A už při prvním průchodu No One Lives Forever 2 mi hodně věcí nehrálo, ale nebyl jsem tehdy schopen ten problém nějak pojmenovat. Teď už to vím - dvojka je zkrátka a jednoduše vykleštěná.
Můžu začít třeba tím, že zbraní i gadgetů je mnohem méně, k tomu žádné vylepšování nebo možnost výběru výbavy před misí. A co je horší, ty nové herní mechanismy za moc nestojí. Třeba ten "vývoj" postavy je tu asi jen proto, že to snad v té době muselo být v každé hře, jinak moc nechápu, proč by se měl zvláštní agent učit znovu mířit (zvlášť, když už je vyslán na misi). Ale především - "Search" je něco tak neuvěřitelně otravného - jednoduše spočívá v tom, že každý šuplík nebo štos papíru musíte několik vteřin prohledávat, abyste něco našli. Takhle jako nápad to možná nezní špatně, ale ve hře jsou lokace se spoustou šuplíků (spoustou šuplíků!) a jejich prohledáváním - které po hratelnostní stránce představuje neuvěřitelnou výzvu v dlouhém stisknutí akčního tlačítka myši - subjektivně strávíte dobrou polovinu herní doby. A co je nejlepší - pokud vůbec něco najdete, bude to nejspíše jeden z mnoha žertovných dopisů nebo jiných záznamů, který ale vůbec nepotřebujete (i když vám přidá trochu expů, za které si můžete to hledání trochu urychlit - dobrý fór). Zatímco v jedničce podobné srandičky dokreslovaly prostředí a jeho charaktery (protože jich bylo méně a daly se číst hned), ve druhém dílu jsou spjaty s touhle ubíjející činností a po desátém dopisu už jsem se nevzmohl na nic než na úšklebek.
Co se akce samotné týče - myslím, že současné hráče už tolik neuspokojí. Není to špatné, ale není to hlavní důvod, proč NOLF hrát, ty kvality byly prostě jinde (i tak mi ale pocit ze střelby přišel lepší v předchůdci, hlavně ty headshoty).
O prostředích už se toho napsalo dost - NOLF2 se sice snaží (podmořská základna třeba), ale vedle prvního dílu stejně vypadá jako chudý příbuzný. A popravdě - tohle mi tolik nevadí. Vadí mi ale obecný úbytek nápadů. Vzpomínáte třeba, jak se v The Operative v Alpách zničehonic proboříte do ledové vody a když vylezete, musíte sprintovat krajinou plnou nepřátel k chatce s ohněm, abyste neumrzli? Anebo když odpojíte poslední vagón soupravy, ve kterém pak pomalu dojíždíte k základně nic netušících nepřátel? A vzpomínáte, že by něco takového bylo ve dvojce? Správně, nevzpomínáte. Nic takového tam totiž není a pokud už se nějaká nápaditá pasáž objeví, pak pouze v případě souboje s nějakým bossem.
Co ale tvůrci vykleštili (obsahově) úplně nejvíc, je samotná Cate Archer. Zatímco Cate z jedničky představovala dobrý vztyčený prostředníček ženským herním archetypům - sebevědomou hrdinku, co se snaží prosadit v mužském světě špionáže a nebojí se kohokoli poslat k čertu - dvojka je v tomhle totální regres a svým chováním i vzhledem tak Cate jde na ruku všem těm frustrovaným blbečkům. A kdyby mě snad někdo chtěl obvinit z feminismu nebo čeho, tak mně poloobnažené hrdinky vůbec nevadí (zdravím Heavy Metal), ale měnit takhle zavedenou postavu, to je prostě na facku. Jako kdyby si najednou v Monolithu řekli "Co jsme to tehdy provedli, byl přece jen rok 2000! To musíme rychle napravit." A dneska, když už se situace podstatně zlepšila (mám za to) a první díl tak vyznívá dost nadčasově, vypadá ten druhý o to hloupěji. Ale prodeje měly tehdy prostě přednost, jasně.
V novém příběhu už pak Cate taky není tak osobně angažovaná, a zkrátka se jedná jen o misi za záchranu světa. Neurazí, ale bylo líp.
Oba díly jsem dohrál několikrát (asi třikrát) a zatímco jednička ve mně s každým dalším dokončením roste a už teď se těším, až ji zase zapomenu natolik, abych si ji mohl zahrát znovu, v případě druhého dílu mám jasno, že jsem jej hrál naposledy.
