Mám ráda pokračování, která fungují tak, že si po prvním díle řeknete "to bylo super, ještě jednou" a přesně to taky dostanete. Dvojka nového Tomb Raidera má skoro všechno, co měla jednička, a to v dobrém i ve zlém: uzavřené lokace, tentokrát krásně zasněžené, fyzické řešení "hádanek" ve hrobkách, výběr zbraní, kdy poměrně rychle získáte možnost vše a všechny neohroženě masakrovat (žádní super soupeři zde nejsou), dokonce se vrátily i OCD výzvy typu tref všech 8 malinkých visících věciček, z nichž tří si nemáš absolutně šanci všimnout, a ano, překvapivě jsou i zde oživlí starodávní vojáci, kteří si vyměňují drsně znějící nesrozumitelné hlášky a je o něco těžší je zabít než moderní SWAT team. Opět mě otravoval i uměle vynucený návrat zpět do přechozích lokací, kdy některá zákoutí zůstávala nepřístupná, dokud jste neodemkli dovednost, kterou Lara od svého hopsání po japonském ostrově už asi zapomněla.

Má dvojka vůbec něco navíc? Samozřejmě - místo jednoho cepínu, který na rozdíl od zcela reálného dvojitého povyskočení přece nikdy nedával smysl, má Lara dva. Co mi ale naopak scházelo bylo více vedlejších postav a trochu méně naivní příběh (všechno to střílení a skákání, padání a šplhání a když Lara konečně dosáhne na zdroj nesmrtelnosti, tak reaguje ve stylu jedenáctiletého Harryho Pottera). Chyběla mi skupina různorodých postaviček z Lařiny původní party, s kterými jsme postupně interagovali a taktéž záchrana Lařiny spolužačky v jedničce fungovala jako lepší motivace než to, co jsme dělali tady (hledali něco, co jsme nikdy nechtěli). Společnost nám dělali jen protivníci ve formě Cersei a Jamieho Lannisterových ve službách KGB, ruský bezdomovec, z něhož se vyklubal Ježíš Kristus a Lařin tlustý kamarád, kterého udržuje při životě jen jeho status infinite friendzone. Jsou hry, které mě osloví příběhem a kde mi záleží na tom, co se komu stane - toto bohužel nebyla jedna z nich, nicméně i tak to pořád byla skvělá zábava.