VtM: Bloodlines je jednou z mých nejoblíbenějších her. Je to opravdu umělecké dílo jak od Réného Magritta nebo snad Salvadora Dalího.
Svět působí uvěřitelně, ostatně jde o World of Darkness, dílo spolenosti White Wolf. Kdo by něvěděl o co přesně jde, pak o knihy k tzv. Role Playing na kterých se podílela řada spisovatelů. Od toho už byl jen kousek k vytvoření videohry. Nejprve Nihilistic Software vytvořili VtM Redemption o několik roků později Troika Games vydali VtM Bloodlines. Ve své době se na tuto hru rychle zapomnělo kvůli dvěma věcem. Ve stejný den vydání vyšel Half Life 2 a pak hra byla tolik zabugovaná, že se prý ani nedala dohrát. Troika Games dokonce zbankrotovala. Ovšem i zakázané jablko v Edenu muselo dozrát. Stejně tak i musela dozrát tato hra.
Pokoušet se tuto hru hrát bez nějakých těch patchů je podle mě velký hazard. Nevím kolikrát jsem tuto hru dohrál, ale zhlédl jsem všechny konce hry. Celkem jich je pět, tudíž minimálně pětkrát. I přes použití unofficial patche jsem narazil na nějaký ten bug. Postava mi třeba v cut scéně nechtěla projít dveřmi, což jsem ale vyřešil změnou zbroje, nebo na čas přestaly fungovat tlačítka u výtahu.
VtM Bloodlines není klasické rpg, tak jak si ho všichni představíme. Za pouhé zabití nepřátel nezískáte, byť jediný zkušenostní bod. Ten získáte za splnění problému, úkolu. Počet bodů závisí na tom, jakým způsobem problém vyřešíte. Velmi často na vašem rozhodnutí závisí, jestli získáte více bodů, nebo méně bodů a nějaké ty peníze. Jestli přijdete o bod lidskosti (a tedy zvýšíte riziko, že se vaše postava stane na čas neovladatelnou), nebo porušíte maškarádu, tedy hlavní zákon vašeho druhu, jehož opakované, či výrazné porušení se trestá smrtí. Spousta možností nějakého postupu, či přímo vyřešení úkolu se otevírá na základě schopností, které postava má. Je čistě na vás, jestli se hrou probijete, proplížíte, nebo prokecáte.
Hra je postavená na světě, kde se některé „nelidské“ bytosti bojí Gehenny, konce jejich světa. Uvěříte v příchod konce, nebo budete skeptičtí? Jste hození do světa, kde několik upírských skupin zastává různé hodnoty a válčí o moc. Přidáte se k někomu, nebo budete naprosto nestraní? Hra vás nechá ať už se rozhodnete jakkoliv, ale za svá rozhodnutí nakonec ponesete následky. Svět je temný, zkorumpovaný a pro mě tak moc zábavný.
Scénář hry se opravdu povedl. Z počátku se jen snažíte udržet naživu a zasloužit si své místo mezi upíry, postupně odkrýváte střípky z mozaiky dění v Los Angeles, a nakonec jste to právě vy kdo rozhodne o jeho budoucím směřování. Co se týče jednotlivých misí, nejsou nijak obtížné. Například opěvovaný Ocean House Hotel je mise bez jakéhokoli nebezpečí ačkoli se snaží vypadat jinak, stačí jí jen projít, dokonce si jí jde zkrátit, na to ale ať si každý přijde sám. Katakomby mě zase vždycky otravovaly. Tady hra dost naráží právě na to, že hráče nijak neodměňuje za samotné zabití nepřátel.
Síla hry nestojí na samotných misích (ačkoliv ty jsou velmi rozdílné), ani na soubojovém systému, který je vcelku omezený. Třeba jsem si uvědomil, že nemá smysl postavu cvičit na boj beze zbraně, protože i s obyčejným nožem v ruce dosáhnete lepších výsledků. Síla hry tkví ve vyprávění. V postavách, na dabingu, mimice, na jejich vývoji. Kdo by nevzpomněl na sestry Voermanovy. Každý, s kým přijdete do styku, má nastavený charakter. Často váš další postup záleží na vztahu nějakých postav, s kterým musíte počítat. Naštvete někoho? Je možné, že už s vámi nebude chtít vůbec mluvit.
Nevzpomínám si na hru, kde by tak moc záleželo na výběru postavy, jako tady. Nejvýraznější rozdíl je u Nosferatu a Malkavianů. O obou tu jistě bylo řečeno mnoho. Nosferatu div nemůže ukázat obličej, aby někoho nevyděsil, Malkavian je zase šílenec, kdy někdo, kdo hru nikdy nehrál, ani nemůže tušit, co to mele. Šílenec, který je schopný se pohádat s dopravní značkou, či moderátorem v televizi. Zároveň ale dokáže někoho vylekat tím, že už předem zná jeho jméno, nebo dokonce jméno v době, kdy byl ještě člověkem. Charakter, který má tak narušenou mysl, že se i ve vypjatých situacích dokáže chechtat, smrti navzdory. Malkaviany si zamiloval každý VtM Bloodlines fanoušek, i já.
Škoda, že hra nedává větší důraz na používání disciplín, tedy upírské magie. Vlastně se dá dohrát úplně bez ní. Já jsem se pokusil hrát s větším důrazem na disciplíny. Hratelnost se v takovém případě ještě více otevře, hra je ještě zábavnější. Ovšem naráží na velkou spotřebu krve, a tedy i krevních balíčků, na které potřebujete peníze. V krevní bance jsem pak byl upozorňován na to, že už jim dochází zásoby (co si to ten člověk vůbec dovoluje?!).
O Vampire the Masquerade Bloodlines by se dalo hovořit celé hodiny. Nejde charakterizovat nijak jednoduše. Je jako Říše světel od řečeného Reného Magritta.
Svět působí uvěřitelně, ostatně jde o World of Darkness, dílo spolenosti White Wolf. Kdo by něvěděl o co přesně jde, pak o knihy k tzv. Role Playing na kterých se podílela řada spisovatelů. Od toho už byl jen kousek k vytvoření videohry. Nejprve Nihilistic Software vytvořili VtM Redemption o několik roků později Troika Games vydali VtM Bloodlines. Ve své době se na tuto hru rychle zapomnělo kvůli dvěma věcem. Ve stejný den vydání vyšel Half Life 2 a pak hra byla tolik zabugovaná, že se prý ani nedala dohrát. Troika Games dokonce zbankrotovala. Ovšem i zakázané jablko v Edenu muselo dozrát. Stejně tak i musela dozrát tato hra.
Pokoušet se tuto hru hrát bez nějakých těch patchů je podle mě velký hazard. Nevím kolikrát jsem tuto hru dohrál, ale zhlédl jsem všechny konce hry. Celkem jich je pět, tudíž minimálně pětkrát. I přes použití unofficial patche jsem narazil na nějaký ten bug. Postava mi třeba v cut scéně nechtěla projít dveřmi, což jsem ale vyřešil změnou zbroje, nebo na čas přestaly fungovat tlačítka u výtahu.
VtM Bloodlines není klasické rpg, tak jak si ho všichni představíme. Za pouhé zabití nepřátel nezískáte, byť jediný zkušenostní bod. Ten získáte za splnění problému, úkolu. Počet bodů závisí na tom, jakým způsobem problém vyřešíte. Velmi často na vašem rozhodnutí závisí, jestli získáte více bodů, nebo méně bodů a nějaké ty peníze. Jestli přijdete o bod lidskosti (a tedy zvýšíte riziko, že se vaše postava stane na čas neovladatelnou), nebo porušíte maškarádu, tedy hlavní zákon vašeho druhu, jehož opakované, či výrazné porušení se trestá smrtí. Spousta možností nějakého postupu, či přímo vyřešení úkolu se otevírá na základě schopností, které postava má. Je čistě na vás, jestli se hrou probijete, proplížíte, nebo prokecáte.
Hra je postavená na světě, kde se některé „nelidské“ bytosti bojí Gehenny, konce jejich světa. Uvěříte v příchod konce, nebo budete skeptičtí? Jste hození do světa, kde několik upírských skupin zastává různé hodnoty a válčí o moc. Přidáte se k někomu, nebo budete naprosto nestraní? Hra vás nechá ať už se rozhodnete jakkoliv, ale za svá rozhodnutí nakonec ponesete následky. Svět je temný, zkorumpovaný a pro mě tak moc zábavný.
Scénář hry se opravdu povedl. Z počátku se jen snažíte udržet naživu a zasloužit si své místo mezi upíry, postupně odkrýváte střípky z mozaiky dění v Los Angeles, a nakonec jste to právě vy kdo rozhodne o jeho budoucím směřování. Co se týče jednotlivých misí, nejsou nijak obtížné. Například opěvovaný Ocean House Hotel je mise bez jakéhokoli nebezpečí ačkoli se snaží vypadat jinak, stačí jí jen projít, dokonce si jí jde zkrátit, na to ale ať si každý přijde sám. Katakomby mě zase vždycky otravovaly. Tady hra dost naráží právě na to, že hráče nijak neodměňuje za samotné zabití nepřátel.
Síla hry nestojí na samotných misích (ačkoliv ty jsou velmi rozdílné), ani na soubojovém systému, který je vcelku omezený. Třeba jsem si uvědomil, že nemá smysl postavu cvičit na boj beze zbraně, protože i s obyčejným nožem v ruce dosáhnete lepších výsledků. Síla hry tkví ve vyprávění. V postavách, na dabingu, mimice, na jejich vývoji. Kdo by nevzpomněl na sestry Voermanovy. Každý, s kým přijdete do styku, má nastavený charakter. Často váš další postup záleží na vztahu nějakých postav, s kterým musíte počítat. Naštvete někoho? Je možné, že už s vámi nebude chtít vůbec mluvit.
Nevzpomínám si na hru, kde by tak moc záleželo na výběru postavy, jako tady. Nejvýraznější rozdíl je u Nosferatu a Malkavianů. O obou tu jistě bylo řečeno mnoho. Nosferatu div nemůže ukázat obličej, aby někoho nevyděsil, Malkavian je zase šílenec, kdy někdo, kdo hru nikdy nehrál, ani nemůže tušit, co to mele. Šílenec, který je schopný se pohádat s dopravní značkou, či moderátorem v televizi. Zároveň ale dokáže někoho vylekat tím, že už předem zná jeho jméno, nebo dokonce jméno v době, kdy byl ještě člověkem. Charakter, který má tak narušenou mysl, že se i ve vypjatých situacích dokáže chechtat, smrti navzdory. Malkaviany si zamiloval každý VtM Bloodlines fanoušek, i já.
Škoda, že hra nedává větší důraz na používání disciplín, tedy upírské magie. Vlastně se dá dohrát úplně bez ní. Já jsem se pokusil hrát s větším důrazem na disciplíny. Hratelnost se v takovém případě ještě více otevře, hra je ještě zábavnější. Ovšem naráží na velkou spotřebu krve, a tedy i krevních balíčků, na které potřebujete peníze. V krevní bance jsem pak byl upozorňován na to, že už jim dochází zásoby (co si to ten člověk vůbec dovoluje?!).
O Vampire the Masquerade Bloodlines by se dalo hovořit celé hodiny. Nejde charakterizovat nijak jednoduše. Je jako Říše světel od řečeného Reného Magritta.
FRAMED