Chrono Trigger je často označován za nejlepší RPG všech dob, a obvykle je brán i mezi to nejlepší, co videohry jako médium vůbec nabízejí za historii přesahující už celou řádku desetiletí. A právě v tomto kontextu jsem se do Chrono Triggeru pustil. Prvním impulzem byl článek ve Score o emulátorech a celé řadě mně jen z doslechu známých her. Super Metroid, Final Fantasy VII, Gran Turismo 2... hity, o kterých jsem zběžně četl na posledních stránkách Levelu, dříve ovšem s nevelkým zájmem, jsem měl nyní možnost vyzkoušet sám. Jediným logickým východiskem bylo tedy si tyto tituly vyzkoušet a zhodnotit ve svém měřítku, zda je opravdu kvalita tak vysoká.

Do té doby jsem žádné jRPG nehrál. O to větší byl tedy šok, vzhledem k předpokládaným a především očekávaným kvalitám Chrono Triggeru. Zdánlivá linearita, zdánlivě málo možností (dialogy, předměty a tak dále) a celkově i pocit minima interakce s okolním prostředím. Takovéto pocity zprvu převládaly, a po odehraném Arcanum, Albionu nebo sérii Baldurs Gate se ani nelze divit. Chápat Chrono Trigger ihned po spuštění jako klasické RPG byla chyba. Přesto však se hloubkou i mírou možností může titul Square západní konkurenci rovnat, ovšem tyto možnosti a hloubka se projeví až po určitém čase. Otevřenost světa a interakce prostředí gradovala postupně, což se ukázalo jako vhodný způsob k pohlcení hráče. Síla titulu se nicméně skrývá jinde. Projevila se však po zběžném rozkoukání, kdy kvalita a míra zábavy už jen stoupala.

Je obtížné vůbec začít s výčtem pozitiv. Nejprve je třeba zmínit ukázkové uvedení hráče do příběhu a ideální střídání interakce s nehratelnými částmi. Podobně jako u Ultimy VII, i zde je hráč seznámen s okolním světem a nenadálou situací, která plně pohltí Vás jako hráče – nejen jako postavu v rámci titulu. A právě začátek hry ukazuje to, v čem je i následně celý Chrono Trigger tak kvalitní, že se i stal pro řadu hráčů vůbec nejoblíbenějším titulem. I přes nezvyklou míru svobody je zde příběh hlavní hnací silou a skrze vhodně zvolené designové rozhodnutí je pocit z hraní veskrze pozitivní. Tomu pomáhají i časové linky a tedy i zcela rozdílné prostředí, motivující k objevování na vlastní pěst a zkoušení toho, co si můžou Chrono a jeho společníci dovolit. Pocit pravého dobrodružství je zde naplněn mírou vrchovatou. Celkově Chrono Trigger svým designem funguje na podobném principu jako pozdější Dark Souls, explorace je z velké části na hráči a pocit odměny při nalezení cesty dále je nezvykle motivující k dalšímu hraní. Toto by nešlo ale bez vyvážených soubojů, které dokáží otestovat taktickou připravenost. A to především v soubojích s bossy, kteří zde spíše působí jako logické rébusy a je třeba kombinovat schopností členů družiny.

K výčtu plusů je třeba také započítat originální svět plný zapamatovatelných postav a hrdinů, a celou řadu zvratů a událostí, které z Chrono Trigger dělají unikátní titul. To vše navíc vypadá i po řadě let krásně a ještě lépe zní, když Yasunori Mitsuda (žák Motoie Sakuraby) jako dvorní skladatel Square spolu s Nobuo Uematsu složili ikonický soudtrack.

Roky od dohrání mám v paměti různé scény z Chrono Triggeru, hudbu si stále občas poslechnu a dlouhou dobu ve mně přetrvává pocit, že jde o mistrovské dílo. Ve Square se autorům povedl projekt, který má vše, co očekávám od kvalitní hry. Nelze se ani divit, že šlo o titul zlomový (zvláště tedy v historickém kontextu) a znamenal vybroušení mechanik Final Fantasy VI, které předcházely neméně legendárnímu Final Fantasy VII. A jde také o skvěle hratelnou hru, kterou mohu doporučit prakticky každému se zájmem o RPG (jRPG) žánr plus i ideální vstupní bránu do žánru jRPG plného skvělých titulů jako je Xenogears, Suikoden II nebo Dragon Quest VIII.

Vrchol žánru, který by neměl chybět v dokončených titulech u žádného hráče.