Prey je další ze skvělých her od Arkane Studios, která vás poučí o tom, že i otřepané téma lze zpracovat inovativním způsobem, že Sověty a Američany by pravděpodobně nenaučila dlouhodobě spolupracovat ani mimozemská hrozba a že není radno věřit tlustým lidem.

Stejně jako Dishonored mě Prey zabavila na nějakých třicet hodin a dokonce mi občas přišla i podobným způsobem vyčerpávající (možnost udělat si kdykoliv quicksave mě svádí k tomu dělat si je pro jistotu pořád, tak jsem v Dishonored pořád nahrávala předchozí pozici, protože se mi ne a ne podařit toho jednoho člověka nezabít - v Prey jsem zase netrpělivě čekala, až mě ty dlouhé načítací časy konečně pustí z jednoho konce Transtaru na druhý.) Premisa hry je jednoduchá: jste uvězněni na vesmírné stanici v orbitu Měsíce, kde se to hemží nepřátelskými mimozemskými tvory, kteří používají podpásovky typu "dělám, že jsem hrnek." Prey ale není jen dobrá, propracovaná hra, následující důvody z ní myslím dělají hru nadprůměrnou:

Stanice Talos působí mimořádně bohatě a celistvě, prolezete ji skrz na skrz a to jak zevnitř, tak zvenku. Vypadá jako komplex, který by reálně mohl fungovat - je to mnohem mnohem víc, než pár chodeb a jedna laboratoř. Jak tak systematicky narušujete soukromí jednoho zaměstnance po druhém, odhalujete střípky z jejich každodenního života - a že jich je. Dozvíte se, kdo s kým spal, kdo pracoval na jakém tajném projektu, kdo měl výčitky svědomí ohledně svojí práce a kdo se ještě před zamořením stanice mimozemšťany omylem utopil v čističce vody. Nejedná se jen o pár opakujících se jmen, ale o desítky lidí, z nichž každý měl v Transtar nějakou funkci.

Můžete si dělat, co chcete. Vedlejší úkoly vyskakují jeden za druhým a je jen na vás, jestli je budete řešit nebo ne, jestli budete pomáhat přeživším nebo se na ně vykašlete (celkem logické řešení, pokud od začátku plánujete zničit Talos a ještě nevíte, že se naskytne možnost evakuace). Pozdější úkoly jsou navíc podmíněné splněním předchozích, takže pokud se rozhodnete někomu pomoct, v budoucnu vám to třeba oplatí (a nebo vás prostě bude jen citově vydírat jako Mikhaila, ale to k lesbickým vztahům asi prostě patří).

Nic nedostanete zadarmo. Zdaleka ne všechny úkoly jsou hned dořešitelné a zdaleka ne všechny lokace přístupné, takže vás hra motivuje k tomu sbírat neuromody, upgradovat si schopnosti a znovu a znovu se vracet na místo činu. Časem jste tak na Talosu i přes všechna ta různá oddělení jako doma.

Je to jeden velký mindfuck - asi netřeba vysvětlovat komukoliv, kdo se dostal za úvod. Neuromody jsou skvělý koncept. Navíc fakt, že Morgan začíná pořád odznova jako nepopsaný list s prokazatelně měnícími se charakterovými vlastnostmi vám dává pocit větší kontroly nad tím, co udělá, bez ohledu na rozhodnutí, která těm vašim předcházela. Jak vás ostatně poučí January - co bylo, bylo, ale nikdo neříká, že se tím musíte řídit.

Hrála jsem za ženskou verzi Morgan, splnila naprosto všechno, vlezla téměř všude, kam mě výhradně lidské schopnosti pustily, prožila si zase načítací muka, když jsem se snažila omráčit všechny svoje kolegy dřív než jim explodovala hlava, a tak mě přiznávám celkem nasralo, když mě - a tedy tak nějak mě osobně, už ne hranou postavu - Alex nakonec informoval, že to celé byla jen simulace s využitím Morganiných vzpomínek. Tedy to, co jsme celou dobu hráli, se sice víceméně stalo, ale už dříve a ať se Morgan snažila, jak chtěla, tak se Typhony zničit nebo alespoň izolovat nepodařilo. Nabízí se sice možnost podat si s Alexem ruku, ale vzhledem k tomu ztrapnění, kdy jsem si zarytě odmítala nainstalovat typhoní super-schopnosti a přitom jsem sama byla Typhon, jsem se rozhodla dál pokračovat v nenávisti mezi těmito dvěma druhy.