Poslední měsíce jsem nakupoval nějaké starší hry na GOGu a jako protřelý staromilec, který rád nostalgicky fňuká nad letitými legendami, jsem se rozhodl trochu rozšířit své obzory až za hranice, kdy jsem s hrami začínal. Do tajů počítačových her jsem zabředl v roce 1999 a co se týče akční her, byl jsem odkojen skvosty typu Half-life, AvP, UT či Quake III. A protože jsem často slýchal o kvalitách a epičnosti her od id Software, nemohl jsem si nekoupit a následně i nezahrát předchůdce poslední zmíněné hry. Jistě, nejednou jsem Quake II viděl hrát kamarády, nemohly mi uniknout screenshoty a četl jsem i obdivné komentáře těch, kteří s hrami začali o nějaký ten rok dříve než já. Zkrátka jsem o této hře, jakožto protřelý pařan, něco věděl, ale přesto pro mne bylo hraní této legendy zcela novým zážitkem.

Nevím, nakolik je Quake II z GOGu upraven oproti originálu, ale ani na dnešní dobu mi hra nepřišla technicky odporná. Hlavně ty úžasně stylizované výbuchy mají své kouzlo. Však to znáte, ty žluté a plamenné "hříbky", které prchají vzhůru a rychle se rozplývají. V tomto směru jsem tak trochu zakotven v minulosti a cokoli nevypadá o moc hůře než UT, Quake III či první Half-life, mi stačí.

Quake II je veskrze jednoduchá střílečka. Do tlačítek stačí vrazit a vyjma zbraní a několika předmětů, jako je například legendární quade damage, nedisponuje hlavní hrdina nižádným dalším vybavením. Jediným intelektuálním prvkem je hledání "klíčů", tlačítek a míst, která musíte nalézt, abyste splnili jednoduché úkoly nutné pro další postup. Překvapivě i tohle dokáže občas hráči zamotat hlavu, protože design lokací není vyloženě přehledný a lidé jako já, kteří mají mizernou prostorovou představivost, se zde lehce ztratí. Větší zákys jsem zde měl nicméně pouze jeden a to když jsem stále nemohl najít hlavu nějakého commandera. Nakonec jsem ji nalez u jednoho výtahu, který jsem v té spleti chodeb opakovaně ignoroval a jenž vedl k jeho mrtvole na operačním stole, či co to bylo.

Co se týče obtížnosti, Quake II mne překvapil svou triviálností. Staré hry většinou bývají těžší než ty dnešní, ale tuto letitou hru jsem prošel téměř s prstem v nose. A to rozhodně nejsem nijak dobrý hráč. Umřel jsem jen párkrát a to pouze z toho důvodu, že jsem si típal screenshoty a ve snaze o dobrou kompozici nabíhal do nepřátelské střelby. Závěrečného bosse jsem udolal doslova za pár vteřin. No, to jsem asi přehnal, ale určitě to bylo hodně pod minutu.

A jako je na tom Quake II se svou atmosférou? Je to zkrátka frenetická akce. Hra se nesnaží se o zvláště strašidelnou atmosféru a budování napětí. Nemá ty dech beroucí lokace Unrealu, natožpak jeho umělou inteligenci. Nemá ani nápaditost Half-lifu či smysl pro morbidní humor, jako Blood. Někdo to může považovat za chybu, ale tvůrci se podobných záležitostí dle mého soudu vyvarovali záměrně. Tohle je Quake. Hra, kde mariňák kosí nepřátele silou svých zbraní a se zaťatými zuby spravedlivé odplaty. Tohle je Quake, tady se nemáte bát, tady vám má stříkat adrenalin z uší a vy máte mít zvrhlou erekci, když to napálíte kyberženě zblízka brokovnicí do ksichtu či váš rotační kulomet nadělá z davu nepřátel krvavou fašírku, zatímco vám hlavou buší tvrdá rocková hudba. Tohle je hra o výbuších, zbraních a takovém tom pocitu uspokojení, když se před vámi nepřátelé zmítají v předsmrtných animacích, když se humanoidní tanky kácí k zemi ve zvuku mechanické kakofonie a když se šklebem na obličeji uchopíte BFG a někde hluboko v mysli se vám ozve hlas: "Tak pojděte, vy kurvy!". Tak přesně tohle je Quake II.