Hrál jsem stovky až tisíce videoher, tak proč si zrovna Majora's Mask odnáší absolutní hodnocení? Důvodů může být mnoho, a také jich je v mém případě nepočítaně.

Osobně pro mě byla The Legend of Zelda docela nenápadnou sérií, která si však odnášela ty nejvyšší hodnocení především v USA a Japonsku - ale nevyšla na PC, tak i tím hasl můj zájem. O řadu let později jsem se ale dostal k emulaci Nintenda 64, a Zelda byla, jako vlajková loď platformy, jasným kandidátem na vyzkoušení. Nejdříve se této cti dostalo Ocarině, ovšem očekávání (nikterak velká) narazila. Dětinské zpracování, podivné ovládání i inventář nebo jen poměrně fádní náplň. Rozbíjení džbánů za výkřiků Linka a následný průzkumu okolí v doprovodu Linkovy víly. Není divu, že v daném věku po hodině opadl můj zájem a mohl jsem si odškrtnout další vyzkoušenou „legendu“. Nějaký čas to trvalo, ale nedalo mi to, a vyzkoušel jsem i druhý stažený soubor. Několik desítek MB zabírající Majora's Mask. A to byl začátek mé radikální změny interpretace série, kterou nyní mohu řadik ke svým nejoblíbenějším.

Ovšem Majora's Mask začínalo ještě podivnější uvedením! Pobíhající mužík s masky a snová vize? Nenadálá transformace na "dřevěného" Linka? Můj zájem si videohra z roku 2000 ihned získala. A jak to tak bývá, první dojem a prvních pár minut rozhoduje, a u mě v tomto případě tento pozitivní dojem předznamenal časovou investici v řádu desítek hodin. A musím říci, i jedněch z nejlépe naplněných v rámci videoher. Jak dokáží být zábavné explorativní adventury v otevřeném světě mi ukázal belgický titul Outcast, ovšem až Majora's Mask tuto formuli dotáhla do ideální podoby. Hry od Nintenda jsou především o zábavě a čisté formě hratelnosti, zde je to povýšeno ještě o překvapivě funkční designérské rozhodnutí. A to cestování v čase, respektive řešení 72 hodin (v reálném čase jde o 72 minut) z různých perspektiv – jde tedy o do jisté míry o rozvinutý koncept Ocariny, zde ovšem povýšený o hmatatelné ovlivnění herního světa s přímou zkušeností dopadů vašeho konání. Je to jako u druhého Falloutu nebo Thiefa. Autoři v prvních dílech svých sérii poznali možnosti vytvořeného enginu a technické stránky, a ve druhých dílech se už mohli soustředit na tvorbu obsahu a nových nápadů, které rozšíří již tak kvalitní (game)design.

Premisa titulu je jasná. Zbývají tři dny, a na svět Termine míří padající měsíc. Máme 72 hodin a možnost se s okarínou vracet v čase na začátek cyklu. V této smyčce je třeba pokusit se, ač se to může zdát zprvu nemožné, o zamezení katastrofy a destrukci království Terminy, určitého opaku k pohádkové Hyrule z minulého dílu. Omezení videoher i konzole N64 je zde předností. Máme zde jeden velký a přístupný svět, ve kterém je třeba řešit nespočet drobných i větších úkolů a především pomáhat i různým osobám nebo celým společnostím. A různým znamená zcela odlišným, ke kterým budete mít přístup skrze změnu „nošené“ masky. Hlavního to konceptu Majora's Mask. A ten se povedl znamenitě. Nejenže má hráč k dispozici rozmanitý svět hlavního města Terminy a okolních lesů, vodních ploch a zamrzlých hor, ale i může s prostředím interagovat závisle na nošené masce. Vzhledem k tomu, že většina úkolů, dungeonů a puzzlů je zábavná a motivuje sama o sobě v dalším objevování, tak je hraní Majora's Mask opravdovou odměnou a radostí. A to bohužel nejde říci o velké části dostupných videoher.

Jak je u některých her jasné vítězství formy nad obsahem, tak u Masky je tomu naopak. Obsah zde má prim, a dva roky vývoje byly především věnovány jemu (nicméně do Majory se dostalo i značné množství z obsahu zrušené definitivní verze Ocariny of Time). Prázdná místa nebo výplně na zvýšení doby hraní chybí. Celkový dojem oproti Ocarině je také dospělejší a vyzrálejší – je to cítit jak u dialogů, tak i z řeči samotných lokací. Atmosféra je silnou stránkou, a je podpořena strohým, ovšem unikátním výtvarným stylem. Hudba Koji Konda perfektně ladí s vizuálním vjemem ze hry, ovšem jako celek je slabší než v Ocarina of Time (Lost Woods, Great Fairy's Fountain). To v překladu znamená, že je skvělá (Song of Healing), ale ne dokonalá.

Hodnocení 100 procent jsem udělil zatím desítce her, a Zelda z nich byla pro mě nejméně pravděpodobná. O to více si ji tak cením, jelikož jde o titul, který přinesl něco nové (pro mě), a v tak kvalitním provedení. O tom, že je pro mnohé (a i pro mě) kultovní sérií netřeba psát. A to zcela zaslouženě, dvojici Eiji Aonuma a Yoshiaki Koizumi se povedl perfektní mix mezi čistou hratelností a komplexností jiných titulů. A není lepší volby, než se probouzet (a mít nastavený budík) na hudbu ze Zeldy!