Už je to dlouho, co jsem instaloval hru ze čtyř CD, které je třeba v mechanice postupně měnit. Naposledy to bylo tuším Diablo II spolu s datadiskem. The Longest Journey jsem původně ani hrát nechtěl. Přece jen je to starší kousek a moc mi u adventur nevoní nutnost přepínání činností, jež postava dělá. Jelikož se mi ale nechtělo pouštět do Batman: Arkham City, zvolil jsem jako hru z nejlepší stovky právě tuto legendu.

Hra má pomalejší rozjezd a zpočátku mě vůbec nebavila. Kapitoly jsou poměrně zdlouhavé a do hraní jsem se občas musel vyloženě nutit. Nepomohl tomu ani bug u policejní stanice, po němž hra vždy spadne, ale naštěstí se dá jednoduše obejít. Zhruba v půlce (po nalodění na Bílého draka) tempo naopak hodně narůstá a jednotlivé kapitoly by mohli být klidně i delší.

Líbilo se mi, že všechna aktivní místa našla dříve či později využití (i tajemné dveře ze začátku, které se otevřou až v deváté kapitole). Z postav mě zaujal především prodavač map v Arcadii, jež mi vysvětloval cestu snad deset minut, abych se dozvěděl, že stačí jít chvilku na východ a za každou větou křičel "Maps!" a nemohu opomenout ani ptáka jménem Pták (později Vrána), který mi trochu připomínal Oscara ze Syberie. Sokal našel inspiraci pro otravného společníka nejspíše zde.

Nejvíce jsem se zasekl v Marcurii, když jsem zaboha nemohl najít vstup podzemní knihovny Enklávy, ale nakonec se podařilo. Většina lokací je vcelku povedená, ale mou nejoblíbenější se stal ostrov Alais. Jako nejlepší činnost, kterou April prováděla, mi přišlo míchání lektvarů, opravdu dobrý nápad.

Konec byl vcelku překvapivý a dá se říci, že do značné míry otevřený, tak jsem zvědavý, jestli mi pokračování přinese odpovědi na nezodpovězené otázky. Sečteno a podtrženo The Longest Journey není špatná hra a nebýt nudných počátečních kapitol, určitě bych ji hodnotil výše, mezi mé oblíbené adventury ale určitě nepatří.