Posel smrti je pro české hráče jedním ze základních pilířů tuzemské herní tvorby. Dokonce i ti, kteří mu nepřišli na chuť musejí s rukou na srdci uznat, že jde o jeden z nejlepších českých herních projektů. Řada hráčů tvrdí, že Posel smrti má světovou úroveň a najdou se i tací, kteří prohlašují, že jde o jednu z nejlepších adventur se kterou kdy přišli do kontaktu. Ani další dva díly nebyly marné a podařilo se jim celkem dobře rozšířit Poslovské univerzum napříč prostorem i časem a stvořit malý, leč fungující herní svět. Mohlo by se zdát, že trilogie celkem uzavřela příběh Posla a že už není z čeho vařit. Asi by bylo vzhledem k mým knihám hloupé, kdybych s tímto tvrzením souhlasil, ale i já musím přiznat, že hlavní zápletka točící se okolo kletby Gordonů byla vcelku vyřešena a tak by v případě pokračování bylo nutné přijít s něčím novým. To si ale evidentně nemysleli hoši z THQ Nordic a tak ono "pokračování", jež svěřili nepříliš známým ale poměrně zkušeným lidem z King Art, vůbec nenavazuje na děj trilogie, nýbrž se snaží o volné převyprávění právě toho našeho českého prvního dílu. A to je katastrofa!
V dnešní době se recykluje všechno. Takový Hollywood je už přes dvacet let jen továrna na recyklace. Lidé nemají nápady, nemají snahu, neumějí nic vymyslet a myslí si, že když recyklují něco dobrého, tak to bude dobré. Nebude. Může to být úspěšné, to ano, protože se na tom svezou fanoušci originálu, ale nebude to dobré. Každá recyklace, ať už herní, či filmová, je totiž znehodnocením původního díla a dává jasně najevo absenci úcty k němu. No a když si nevážíte originálu, co na jeho základě asi tak zplodíte? Black Mirror nabízí naprosto dokonalou odpověď, protože stačí jediná odehráná hodina a víte naprosto přesně, že tvůrci mají originálního Posla smrti za úplné nic. Možná jsem ovlivněn mým velmi kladným vztahem k původnímu Poslu smrti, ale tato hra se svým názvem drze staví mezi další díly série, takže nesrovnávat prostě nelze a ať se na Black Mirror podívám jakkoli, vidím jen nechutné odporné nacucané klíště, které parazituje na svém hostiteli. A můžu vám naprosto přesně říct, co konkrétně milé klíště vysává. Jsou to jen tři věci - za prvé motiv rodinné kletby se základní kostrou příběhu. Za druhé ústřední dějiště v zámku. A za třetí dvě známá jména - Gordon a Black Mirror. No a tím to vážení přátelé končí. Více podobností s trilogii nehledejte.
Reboot Posla smrti se odehrává roku 1926. Když se nad tím zamyslíte, stačilo zohlednit události v trilogii, využít jména z rodokmenu Gordonů a byl by tady sequel zasazený do doby mládí Williama. Vůbec tahle prasečina nemusela být reboot a fanoušci by to přijali stokrát lépe, ale to by si někdo musel Posla smrti vážit. No nic, jdeme dál. Black Mirror staví do popředí chlápka jménem David Gordon. Je to zjev, který na první pohled připomíná bezpáteřného grázla z ulice. Nesympatický vzhledem i charakterem. Nemastný, neslaný, nezajímavý... prostě typický hrdina adventur neboli šedá myš, která neurazí a nenadchne, jelikož se jí nikdo neobtěžoval vdechnout duši skrze minulost a názory. Vrcholem jeho pseudocharakteru jsou občasné suché ironické průpovídky, jež ladí s jeho bezduchým výrazem ve tváři. David se po smrti otce vydává na Black Mirror, aby mohl zdědit zámek, který nezná a nikdy na něm nebyl. Jenže smrt otce je obestřena záhadou a je třeba zjistit, co za tím stojí. Skutečnost, že David oproti Samuelovi zámek vůbec nezná, zcela odbourává jeden z mnoha rozměrů, které Posel smrti 1 měl a to komentování okolí s ohledem na čas. Nicméně Black Mirror postrádá i spoustu dalších rozměrů.
Jak se ta sranda vlastně hraje? Přeci jen doba pokročila a Point and Click adventury jsou také už jinde. A tak se musíte pohybovat pomocí kláves, což je nepřesné a nepohodlné, často vybíráte své reakce na dění (říct pravdu / lhát atd.), celé okolí je 3D, což se podepisuje na strohosti interiérů a omezenosti lokací, sesbírané předměty mají také 3D provedení, můžete očekávat QTE a při přechodu mezi lokacemi musíte čekat na zdlouhavý loading... Ta hra je strašně optimalizovaná a herní dobu natahuje tím, že prostě jen čekáte a říkáte si "doprčic, no snad se do toho pokoje už nevrátím, jinak budu muset čekat zas." Za zmínku stojí hrad sám. Black Mirror v původní trilogii nebyl po stránce architektonické kdovíjakým skvostem, ale působil majestátně, tajemně a obsahoval spousty prvků, které mu dodávaly punc něčeho výjimečného (obří glóbus, věž, ilustrovaná kronika, gigantické obrazy prvních Gordonů, přecpaná knihovna...). Nový Black Mirror je úplně jiný a nenajdete v něm jedinou povědomou místnost, ani jediný předmět, který by vám svým provedením utkvěl v paměti. Chybí tu i prostory, které by ho pomáhaly spojit s okolím - balkon, věž, pohled na zámek zvenčí... nic takového tu není, což vyvolává dojem toho, že interiér hradu je odříznutý od exteriéru a to navzdory tomu, že za okny vidíte les a na sklo dopadají kapky deště. Dalším neduhem zámku je neskutečná tma! Čtyři z pěti kapitol se odehrávají v noci (tři z nich dokonce v jediné noci) a světlo, které vrhají svíce a lampy téměř nic neosvětlí. Oproti tomu vaše svíčka, kterou dostanete brzy do pazourů svým plamínkem ozáří celý pokoj.
Za celou tu dobu (pomineme-li jednu lokaci) nevystrčíte paty z areálu zámku, takže zapomeňte na Willow Creek, zapomeňte na Warmhilll, Ashburry a další typické lokace světa Posla smrti, které hýřily atmosférou. Svět nového Posla, nebo spíše Black Mirror totiž není žádný svět. Je to jen velký tmavý zámek po vzoru Amnesie, který se snaží tvářit jakože má své stálé obyvatele, ale přitom tam venku nic není.
Každou herní minutou jen vzpomínáte na původního Posla a říkáte si, jak to tenkrát bylo krásné. Jak bylo krásné, když Victorie působila jako stará dáma utápějící se ve smutku a ne jako odporná ježibaba s umělým hnusným ksichtem, které by neuškodil už ani make-up lopatou. Jak bylo krásné, když Henry, ten zahradník, sice chlastal a kradl, ale nejednal s pány z Black Mirror jako s poslední onucí, narozdíl od jeho slepé reinkarnace, které by každý soudný pán rozbil hubu po první urážce. Jak bylo krásné, když adventurní úkony za něco stály a byly založené na logice, ne na příšernostech typu zlikviduju pavučiny tak, že je jako fakír spálím ohnivým dechem. Jak bylo krásné když zámek působil jako unikátní honosné sídlo vhodné k životu a ne temné, černé nic, kde v jediné místnosti najdete tři stejné obrazy. Jak bylo krásné, když se měnilo počasí a když jste mohli vyrazit ven a prozkoumávat panství, které vypadalo jinak ve dne, v noci i za deště. Jak byly krásné zvuky praskajícího dřeva, tikotu hodin, bouře nebo i té pitomé sekačky. Pokud znáte původní trilogii, tak zkrátka srovnáváte a srovnáváte, a tak jen trpíte tou laciností a rvete si vlasy za ten chrchel co si říká Black Mirror.
Katastrofou jsou akční pasáže s duchy. Posel smrti 1-3 také měl momenty, kdy šlo o život a bylo třeba reagovat správně a rychle, jenže tyto reakce závisely na čistě adventurních úkonech. Black Mirror do akčních pasáží přidává nutnost správného pohybu, a tak musíte kombinovat klávesnici + myš, překonat otřesnou kameru, být rychlí a ještě přijít na ten správný postup. Když si vezmete, že podstatná část zarytých adventuristů jsou starší lidé, kteří nejsou zvědaví na nějakou komplikovanou hurá akci, je to jako kdyby se vývojáři střelili do vlastní nohy.
Jen málo věcí se dá Black Mirroru skutečně pochválit. Dokonce i příběh je plný křečovitých zvratů, naprosto něvěrohodného chování postav a příšerných tupostí typu - musíš toho zjistit ještě hodně, ale já ti nic neřeknu, abys na to přišel sám. Krom dobrého dabingu, hudby v menu a občas zajímavých pasáží (hlavně 3. kapitola), mě nic dobrého nenapadá. Dokonce i logické hádanky za mnoho nestojí, jelikož jejich řešení je obvykle založené na tom, že je třeba pohnout kamerou nebo otočit předmět v inventáři.
Jsou lidé, co říkají, že hra u českého hráče automaticky propadne, protože češi budou více kritizovat. No jistěže kritizovat budou! Jenže k tomu mají zatraceně dobré důvody. Ale nemuseli by je mít, kdyby tvůrci Black Mirror za něco stáli. Kdo lépe poslouží jako lakmusový papírek kvality než češi? Nikdo. V rebootu Posla smrti 1 prostě nikdo jiný. A to myslím smrtelně vážně. Jen ukňouraný sebestředný hlupák co má víc zubů než mozkových buněk může vysvětlovat naše nízké hodnocení BM vlastenectvím nebo zhrzeností z "krádeže" značky, neboť Posel smrti 2 a 3 také nebyli čeští a přitom je čeští hráči přijali velmi dobře.
Hlavním problémem hry je to, že parazituje, že si hraje na něco co není. Kdyby autoři přišli s jiným titulem (a že by to vzhledem k minimálním odkazům na trilogii nebylo těžké), tak by sice neoslovili tolik hráčů, ale ti hráči by v "Black Mirror" viděli něco úplně jiného. Tolik by nesrovnávali a snažili by se hru vnímat spíše jako temnější Syberii 3. Neříkám, že by výsledek uspěl, protože hra jako taková není žádný zázrak ať už se to nazve jakkoli, ale pár desítek procent navíc by to bylo. Takhle Black Mirror neskutečně trpí svým názvem a jeho potenciál tkví v tom, že může oslovit neznalce trilogie z řad mladých hráčů, kteří potřebují modernizaci a zjednodušení. Klasické adventuristy, kteří hru vnímají jako knihu, jsou zvědaví na příběh, dialogy, atmosféru, logiku a zajímavý námět, však tahle hra nemůže potěšit.
Když jsem začínal s psaním fanfikce, říkal jsem si, jestli je to vůči původnímu dílu férové. Jestli je vhodné vzít ty samé postavy a ty samé lokace a postavit s nimi nový příběh. Ale s přihlédnutím na nový Black Mirror vím, že to vhodné bylo, a jsem nesmírně rád za to, že Posel smrti IV-X vůbec vznikli. Recenzi tedy ukončím reklamou. Reklamou na Posla smrti. Pokud ho neznáte a máte rádi klasické adventury, poctivou řemeslnou práci, temnou atmosféru a pěkné prostředí, tak si ho sežeňte a vykašlete se na Black Mirror. Stojí to za to. Pokud Posla smrti už znáte a myslíte si, že jste v dostatečně dobré náladě, abyste Black Mirror vnímali jako parodii nebo paralelní vesmír, tak do něj jděte. No a pokud jste od Black Mirror očekávali solidního nástupce, který nabídne silný příběh ve známých kulisách, zajímavé postavy a závěr, který přiměje k zamyšlení, tak se pusťte raději do knížek. Mají své mouchy, to jistě, ostatně z prvních knih amatérismus jen číší, ale příběhově jsou o několik řádů výš, nejsou to klíšťata a hlavně - nemyslím, že by se kvůli nim musel Samuel Gordon obracet v hrobě, což kvůli Black Mirror bezpochyby dělá.
V dnešní době se recykluje všechno. Takový Hollywood je už přes dvacet let jen továrna na recyklace. Lidé nemají nápady, nemají snahu, neumějí nic vymyslet a myslí si, že když recyklují něco dobrého, tak to bude dobré. Nebude. Může to být úspěšné, to ano, protože se na tom svezou fanoušci originálu, ale nebude to dobré. Každá recyklace, ať už herní, či filmová, je totiž znehodnocením původního díla a dává jasně najevo absenci úcty k němu. No a když si nevážíte originálu, co na jeho základě asi tak zplodíte? Black Mirror nabízí naprosto dokonalou odpověď, protože stačí jediná odehráná hodina a víte naprosto přesně, že tvůrci mají originálního Posla smrti za úplné nic. Možná jsem ovlivněn mým velmi kladným vztahem k původnímu Poslu smrti, ale tato hra se svým názvem drze staví mezi další díly série, takže nesrovnávat prostě nelze a ať se na Black Mirror podívám jakkoli, vidím jen nechutné odporné nacucané klíště, které parazituje na svém hostiteli. A můžu vám naprosto přesně říct, co konkrétně milé klíště vysává. Jsou to jen tři věci - za prvé motiv rodinné kletby se základní kostrou příběhu. Za druhé ústřední dějiště v zámku. A za třetí dvě známá jména - Gordon a Black Mirror. No a tím to vážení přátelé končí. Více podobností s trilogii nehledejte.
Reboot Posla smrti se odehrává roku 1926. Když se nad tím zamyslíte, stačilo zohlednit události v trilogii, využít jména z rodokmenu Gordonů a byl by tady sequel zasazený do doby mládí Williama. Vůbec tahle prasečina nemusela být reboot a fanoušci by to přijali stokrát lépe, ale to by si někdo musel Posla smrti vážit. No nic, jdeme dál. Black Mirror staví do popředí chlápka jménem David Gordon. Je to zjev, který na první pohled připomíná bezpáteřného grázla z ulice. Nesympatický vzhledem i charakterem. Nemastný, neslaný, nezajímavý... prostě typický hrdina adventur neboli šedá myš, která neurazí a nenadchne, jelikož se jí nikdo neobtěžoval vdechnout duši skrze minulost a názory. Vrcholem jeho pseudocharakteru jsou občasné suché ironické průpovídky, jež ladí s jeho bezduchým výrazem ve tváři. David se po smrti otce vydává na Black Mirror, aby mohl zdědit zámek, který nezná a nikdy na něm nebyl. Jenže smrt otce je obestřena záhadou a je třeba zjistit, co za tím stojí. Skutečnost, že David oproti Samuelovi zámek vůbec nezná, zcela odbourává jeden z mnoha rozměrů, které Posel smrti 1 měl a to komentování okolí s ohledem na čas. Nicméně Black Mirror postrádá i spoustu dalších rozměrů.
Jak se ta sranda vlastně hraje? Přeci jen doba pokročila a Point and Click adventury jsou také už jinde. A tak se musíte pohybovat pomocí kláves, což je nepřesné a nepohodlné, často vybíráte své reakce na dění (říct pravdu / lhát atd.), celé okolí je 3D, což se podepisuje na strohosti interiérů a omezenosti lokací, sesbírané předměty mají také 3D provedení, můžete očekávat QTE a při přechodu mezi lokacemi musíte čekat na zdlouhavý loading... Ta hra je strašně optimalizovaná a herní dobu natahuje tím, že prostě jen čekáte a říkáte si "doprčic, no snad se do toho pokoje už nevrátím, jinak budu muset čekat zas." Za zmínku stojí hrad sám. Black Mirror v původní trilogii nebyl po stránce architektonické kdovíjakým skvostem, ale působil majestátně, tajemně a obsahoval spousty prvků, které mu dodávaly punc něčeho výjimečného (obří glóbus, věž, ilustrovaná kronika, gigantické obrazy prvních Gordonů, přecpaná knihovna...). Nový Black Mirror je úplně jiný a nenajdete v něm jedinou povědomou místnost, ani jediný předmět, který by vám svým provedením utkvěl v paměti. Chybí tu i prostory, které by ho pomáhaly spojit s okolím - balkon, věž, pohled na zámek zvenčí... nic takového tu není, což vyvolává dojem toho, že interiér hradu je odříznutý od exteriéru a to navzdory tomu, že za okny vidíte les a na sklo dopadají kapky deště. Dalším neduhem zámku je neskutečná tma! Čtyři z pěti kapitol se odehrávají v noci (tři z nich dokonce v jediné noci) a světlo, které vrhají svíce a lampy téměř nic neosvětlí. Oproti tomu vaše svíčka, kterou dostanete brzy do pazourů svým plamínkem ozáří celý pokoj.
Za celou tu dobu (pomineme-li jednu lokaci) nevystrčíte paty z areálu zámku, takže zapomeňte na Willow Creek, zapomeňte na Warmhilll, Ashburry a další typické lokace světa Posla smrti, které hýřily atmosférou. Svět nového Posla, nebo spíše Black Mirror totiž není žádný svět. Je to jen velký tmavý zámek po vzoru Amnesie, který se snaží tvářit jakože má své stálé obyvatele, ale přitom tam venku nic není.
Každou herní minutou jen vzpomínáte na původního Posla a říkáte si, jak to tenkrát bylo krásné. Jak bylo krásné, když Victorie působila jako stará dáma utápějící se ve smutku a ne jako odporná ježibaba s umělým hnusným ksichtem, které by neuškodil už ani make-up lopatou. Jak bylo krásné, když Henry, ten zahradník, sice chlastal a kradl, ale nejednal s pány z Black Mirror jako s poslední onucí, narozdíl od jeho slepé reinkarnace, které by každý soudný pán rozbil hubu po první urážce. Jak bylo krásné, když adventurní úkony za něco stály a byly založené na logice, ne na příšernostech typu zlikviduju pavučiny tak, že je jako fakír spálím ohnivým dechem. Jak bylo krásné když zámek působil jako unikátní honosné sídlo vhodné k životu a ne temné, černé nic, kde v jediné místnosti najdete tři stejné obrazy. Jak bylo krásné, když se měnilo počasí a když jste mohli vyrazit ven a prozkoumávat panství, které vypadalo jinak ve dne, v noci i za deště. Jak byly krásné zvuky praskajícího dřeva, tikotu hodin, bouře nebo i té pitomé sekačky. Pokud znáte původní trilogii, tak zkrátka srovnáváte a srovnáváte, a tak jen trpíte tou laciností a rvete si vlasy za ten chrchel co si říká Black Mirror.
Katastrofou jsou akční pasáže s duchy. Posel smrti 1-3 také měl momenty, kdy šlo o život a bylo třeba reagovat správně a rychle, jenže tyto reakce závisely na čistě adventurních úkonech. Black Mirror do akčních pasáží přidává nutnost správného pohybu, a tak musíte kombinovat klávesnici + myš, překonat otřesnou kameru, být rychlí a ještě přijít na ten správný postup. Když si vezmete, že podstatná část zarytých adventuristů jsou starší lidé, kteří nejsou zvědaví na nějakou komplikovanou hurá akci, je to jako kdyby se vývojáři střelili do vlastní nohy.
Jen málo věcí se dá Black Mirroru skutečně pochválit. Dokonce i příběh je plný křečovitých zvratů, naprosto něvěrohodného chování postav a příšerných tupostí typu - musíš toho zjistit ještě hodně, ale já ti nic neřeknu, abys na to přišel sám. Krom dobrého dabingu, hudby v menu a občas zajímavých pasáží (hlavně 3. kapitola), mě nic dobrého nenapadá. Dokonce i logické hádanky za mnoho nestojí, jelikož jejich řešení je obvykle založené na tom, že je třeba pohnout kamerou nebo otočit předmět v inventáři.
Jsou lidé, co říkají, že hra u českého hráče automaticky propadne, protože češi budou více kritizovat. No jistěže kritizovat budou! Jenže k tomu mají zatraceně dobré důvody. Ale nemuseli by je mít, kdyby tvůrci Black Mirror za něco stáli. Kdo lépe poslouží jako lakmusový papírek kvality než češi? Nikdo. V rebootu Posla smrti 1 prostě nikdo jiný. A to myslím smrtelně vážně. Jen ukňouraný sebestředný hlupák co má víc zubů než mozkových buněk může vysvětlovat naše nízké hodnocení BM vlastenectvím nebo zhrzeností z "krádeže" značky, neboť Posel smrti 2 a 3 také nebyli čeští a přitom je čeští hráči přijali velmi dobře.
Hlavním problémem hry je to, že parazituje, že si hraje na něco co není. Kdyby autoři přišli s jiným titulem (a že by to vzhledem k minimálním odkazům na trilogii nebylo těžké), tak by sice neoslovili tolik hráčů, ale ti hráči by v "Black Mirror" viděli něco úplně jiného. Tolik by nesrovnávali a snažili by se hru vnímat spíše jako temnější Syberii 3. Neříkám, že by výsledek uspěl, protože hra jako taková není žádný zázrak ať už se to nazve jakkoli, ale pár desítek procent navíc by to bylo. Takhle Black Mirror neskutečně trpí svým názvem a jeho potenciál tkví v tom, že může oslovit neznalce trilogie z řad mladých hráčů, kteří potřebují modernizaci a zjednodušení. Klasické adventuristy, kteří hru vnímají jako knihu, jsou zvědaví na příběh, dialogy, atmosféru, logiku a zajímavý námět, však tahle hra nemůže potěšit.
Když jsem začínal s psaním fanfikce, říkal jsem si, jestli je to vůči původnímu dílu férové. Jestli je vhodné vzít ty samé postavy a ty samé lokace a postavit s nimi nový příběh. Ale s přihlédnutím na nový Black Mirror vím, že to vhodné bylo, a jsem nesmírně rád za to, že Posel smrti IV-X vůbec vznikli. Recenzi tedy ukončím reklamou. Reklamou na Posla smrti. Pokud ho neznáte a máte rádi klasické adventury, poctivou řemeslnou práci, temnou atmosféru a pěkné prostředí, tak si ho sežeňte a vykašlete se na Black Mirror. Stojí to za to. Pokud Posla smrti už znáte a myslíte si, že jste v dostatečně dobré náladě, abyste Black Mirror vnímali jako parodii nebo paralelní vesmír, tak do něj jděte. No a pokud jste od Black Mirror očekávali solidního nástupce, který nabídne silný příběh ve známých kulisách, zajímavé postavy a závěr, který přiměje k zamyšlení, tak se pusťte raději do knížek. Mají své mouchy, to jistě, ostatně z prvních knih amatérismus jen číší, ale příběhově jsou o několik řádů výš, nejsou to klíšťata a hlavně - nemyslím, že by se kvůli nim musel Samuel Gordon obracet v hrobě, což kvůli Black Mirror bezpochyby dělá.
Hugo: The Magic Oak
Pro: Hudba v menu, občas zajímavé pasáže, některé pěkné lokace
Proti: Parazitování na známé značce, špatná kamera a nepřesný pohyb, pasáže s duchy, slabé dialogy a kupa dalších věcí