‘Enough of this shit!’
Jedničku jsem si zamiloval. Byla to otravně nekonzistentní omáčka hrozné střelby a trapného stelfu, ale taky to byla vytříbená oslava těch nej (horších nebo lepších, co na tom sejde) vlastností západně japonských hororů, což tomu dodalo koňskou dávku neodolatelného šarmu, a taky to z toho učinilo jednu z nejzábavnějších, nejnávykovějších her posledních let. Mno a dvojka si onen šarm udržela, přičemž je navíc i kouzelně konzistentní, pro změnu přitažlivě sebevědomá se svou výpravou a tónem, a prostě celkově unf.
A jelikož je tři čtvrtě na 3 ráno, jsem v práci, jedná se o jednu z posledních nocí před soudruhem Santou (takže je docela živo), a skoro celý tenhle text jsem už měl napsaný (4k znaků, dood), když v tom se mi povedlo jakési záhadné abrakadabra a všechno se smazalo a již to nešlo vrátit (kor na tomto pracovním kompjůtru, na kterém si ani neotevřu cmd), tak teď už jen v líných bodech:
- Třetí kapitola je geniální. Ryzí surovej survival, muah. Jen je věčná škoda, že po ní už nic tak vynikajícího, velkého, rozsáhlého, parádně nadyzajnovaného nepřišlo. Nechápejte mě zle, ten následný ‘zbytek hry’ je pořád skvělý, nicméně jsem toho názoru, že hra svého vrcholu dosáhla de facto hned na začátku. Což se svým způsobem váže na tu nabytou konzistenci, a na tu skutečnost, že se nabyla na úkor variability. A toto je jen má osobní domněnka, ale nemám důvod si ji sám sobě vyvracet, víme – mnohé pozdější kapitoly na mne působily značně usektnutým dojmem, skoro jakoby je drazí developéros původně plánovali prodloužit nějakým tím smělým mišuge.
- Konzistence a variabilita a délka třetí kapitoly a všecko se vším – aby si to hráč opravdu užil a patřičně ocenil, musí se věnovat nepovinnému obsahu. Toho tu je vpravdě až nezdravé množství. Mně, jakožto někomu, kdo už nějakou tu středu má tendenci prozkoumávat všechno na cimprcampr, to vlastně nemá proč vadit, ale z principiálního hlediska mi to pod knír rozhodně nejde – půl bídy, že bez četných odboček člověk mine hromadu skillů, upgradů, a dokonce i většinu samotných zbraní, ale že i důležitá příběhová linka, kterou Sebíkova minulost rozhodně je, dostane sidequest kůru, to…to mi nějak hejbe žlučí.
- Nicméně jet striktně hlavní linku, ignorovat většinu skillů a upgradů, a udělat si tak hru těžší, to by možná nemuselo být striktně od věci. Pozdější vercajk a mozkové augmentace, v kombinaci s obyčejnými poznatky (namátkou třeba to, jak absurdně zcvrklé mají enemáci periferní vidění, a jak snadno a rychle může hráč zdrhnout z jejich aggra) totiž většinu potyček šílené trivializují a redukují v naprosto směšné záležitosti. Zatímco v prvních hodinách by mi pohled na skupinku pěti svačících zombíků velmi razantně proluftoval trávicí ústrojí, s takovými dvěmi vylepšenými kouřošípy je jejich likvidace otázkou deseti vteřin. A když šípy zrovna nemám, no tak na sebe upozorním, nechám se dvě vteřiny honit, oni ztratí aggro, já se zádelí nalepím na prdel opodál stojící dodávky, počkám si na příchod zvídavého nemrtvého, a pak při jeho akční investigaci doručím, skrze jeden stelfskill, smrtící ránu. Což mě přivádí k tomu, že…
- …voni vůbec beztak věděli, proč ze stealth oproti prvnímu dílu udělali takto životaschopnou fíčurku. Museli totiž vědět, že opět, stejně jako posledně, programují dosti tvarůžkový bojový systém. Dvakrát po sobě to prostě nemůže být opomenutá chyba, podruhé to musí být účel. Byť gunplay notně vylepšili, zbraním přidali na váze a pocit ze střelby je tím pádem hned šťavnatější, to míření je prostě rozbitý. A nevím, jestli je to jen ten nevkusně přestřelenej zoom, nebo vadnej crosshair, nebo šmrncovní kombinace obého. A na té jejich tunější střelnici jsem si to nepopiratelně potvrdil (a jo, zabil jsem tam nechutný kvanta času, ale já prostě musel mít všechny odměny. A taky že mám, tedy kromě té poslední za Very Hard galerku, bo fok dát bulšit, kor s unstable 30fps a analogovou páčkou, pór favor) – někdy se prostě trefím, přestože křížek v okamžiku výstřelu zevluje dobré tři cenťáky mimo, a někdy se prostě netrefím, přestože křížek je přesně na cíli. Se pak můžu divit, že až do konce hry si střelba naprosto suverénně udržela absolutní nespolehlivost, a že stealth jest vskutku tou správnou volbou, přestože jsem se přitom kolikrát cítil jako děsnej čítr s tím, jak mizivou šanci proti mě většina těch rozkládajících se hulibrků měla, pobrecitos.
- Nesouvislý tampónek: Červené závěsy na začátku hry na mě vyloženě řvaly Twin Peaks, a pak mě s nima jistá trofej vyloženě liskla přes hubu. Good stuff, +100 bezvýznamných bodů k dobru.
- A jinak je to prostě super. Našlapaný audiovizuál hraje atmosféře mistrně do karet, díky čemuž to tentokrát umí občas být i poměrně děsivé (a naprosto brilantní využití repráčku na DS4 zajistilo tak intenzivní chvilkový strach, že jsem snad regulérně rád, že jsem to hrál právě na péeskovi). Storytelling je střízlivější a přímočařejší, což mu nijak neubírá na zábavnosti, ale citelně přidává na pochopitelnosti, a rozhodně to pomáhá budovat a následně udržet zájem o postavy a dění kolem nich. A jo, náběh do finiše a finiš samotný byl boží, chci trojku, a nechť je to míření pořád rozbitý a Sebík nechť pořád neumí normálně uskočit, touhle dobou jsem na tento herní styl natolik zvyklý, že jsem si jej snad vyloženě oblíbil. :(
Dohráno na Survival za necelých 23 hodin, staty z poslední uložené pozice (těsně před posledním bossfajtem). Já snad prubnu i ten Classic tvl.
Jedničku jsem si zamiloval. Byla to otravně nekonzistentní omáčka hrozné střelby a trapného stelfu, ale taky to byla vytříbená oslava těch nej (horších nebo lepších, co na tom sejde) vlastností západně japonských hororů, což tomu dodalo koňskou dávku neodolatelného šarmu, a taky to z toho učinilo jednu z nejzábavnějších, nejnávykovějších her posledních let. Mno a dvojka si onen šarm udržela, přičemž je navíc i kouzelně konzistentní, pro změnu přitažlivě sebevědomá se svou výpravou a tónem, a prostě celkově unf.
A jelikož je tři čtvrtě na 3 ráno, jsem v práci, jedná se o jednu z posledních nocí před soudruhem Santou (takže je docela živo), a skoro celý tenhle text jsem už měl napsaný (4k znaků, dood), když v tom se mi povedlo jakési záhadné abrakadabra a všechno se smazalo a již to nešlo vrátit (kor na tomto pracovním kompjůtru, na kterém si ani neotevřu cmd), tak teď už jen v líných bodech:
- Třetí kapitola je geniální. Ryzí surovej survival, muah. Jen je věčná škoda, že po ní už nic tak vynikajícího, velkého, rozsáhlého, parádně nadyzajnovaného nepřišlo. Nechápejte mě zle, ten následný ‘zbytek hry’ je pořád skvělý, nicméně jsem toho názoru, že hra svého vrcholu dosáhla de facto hned na začátku. Což se svým způsobem váže na tu nabytou konzistenci, a na tu skutečnost, že se nabyla na úkor variability. A toto je jen má osobní domněnka, ale nemám důvod si ji sám sobě vyvracet, víme – mnohé pozdější kapitoly na mne působily značně usektnutým dojmem, skoro jakoby je drazí developéros původně plánovali prodloužit nějakým tím smělým mišuge.
- Konzistence a variabilita a délka třetí kapitoly a všecko se vším – aby si to hráč opravdu užil a patřičně ocenil, musí se věnovat nepovinnému obsahu. Toho tu je vpravdě až nezdravé množství. Mně, jakožto někomu, kdo už nějakou tu středu má tendenci prozkoumávat všechno na cimprcampr, to vlastně nemá proč vadit, ale z principiálního hlediska mi to pod knír rozhodně nejde – půl bídy, že bez četných odboček člověk mine hromadu skillů, upgradů, a dokonce i většinu samotných zbraní, ale že i důležitá příběhová linka, kterou Sebíkova minulost rozhodně je, dostane sidequest kůru, to…to mi nějak hejbe žlučí.
- Nicméně jet striktně hlavní linku, ignorovat většinu skillů a upgradů, a udělat si tak hru těžší, to by možná nemuselo být striktně od věci. Pozdější vercajk a mozkové augmentace, v kombinaci s obyčejnými poznatky (namátkou třeba to, jak absurdně zcvrklé mají enemáci periferní vidění, a jak snadno a rychle může hráč zdrhnout z jejich aggra) totiž většinu potyček šílené trivializují a redukují v naprosto směšné záležitosti. Zatímco v prvních hodinách by mi pohled na skupinku pěti svačících zombíků velmi razantně proluftoval trávicí ústrojí, s takovými dvěmi vylepšenými kouřošípy je jejich likvidace otázkou deseti vteřin. A když šípy zrovna nemám, no tak na sebe upozorním, nechám se dvě vteřiny honit, oni ztratí aggro, já se zádelí nalepím na prdel opodál stojící dodávky, počkám si na příchod zvídavého nemrtvého, a pak při jeho akční investigaci doručím, skrze jeden stelfskill, smrtící ránu. Což mě přivádí k tomu, že…
- …voni vůbec beztak věděli, proč ze stealth oproti prvnímu dílu udělali takto životaschopnou fíčurku. Museli totiž vědět, že opět, stejně jako posledně, programují dosti tvarůžkový bojový systém. Dvakrát po sobě to prostě nemůže být opomenutá chyba, podruhé to musí být účel. Byť gunplay notně vylepšili, zbraním přidali na váze a pocit ze střelby je tím pádem hned šťavnatější, to míření je prostě rozbitý. A nevím, jestli je to jen ten nevkusně přestřelenej zoom, nebo vadnej crosshair, nebo šmrncovní kombinace obého. A na té jejich tunější střelnici jsem si to nepopiratelně potvrdil (a jo, zabil jsem tam nechutný kvanta času, ale já prostě musel mít všechny odměny. A taky že mám, tedy kromě té poslední za Very Hard galerku, bo fok dát bulšit, kor s unstable 30fps a analogovou páčkou, pór favor) – někdy se prostě trefím, přestože křížek v okamžiku výstřelu zevluje dobré tři cenťáky mimo, a někdy se prostě netrefím, přestože křížek je přesně na cíli. Se pak můžu divit, že až do konce hry si střelba naprosto suverénně udržela absolutní nespolehlivost, a že stealth jest vskutku tou správnou volbou, přestože jsem se přitom kolikrát cítil jako děsnej čítr s tím, jak mizivou šanci proti mě většina těch rozkládajících se hulibrků měla, pobrecitos.
- Nesouvislý tampónek: Červené závěsy na začátku hry na mě vyloženě řvaly Twin Peaks, a pak mě s nima jistá trofej vyloženě liskla přes hubu. Good stuff, +100 bezvýznamných bodů k dobru.
- A jinak je to prostě super. Našlapaný audiovizuál hraje atmosféře mistrně do karet, díky čemuž to tentokrát umí občas být i poměrně děsivé (a naprosto brilantní využití repráčku na DS4 zajistilo tak intenzivní chvilkový strach, že jsem snad regulérně rád, že jsem to hrál právě na péeskovi). Storytelling je střízlivější a přímočařejší, což mu nijak neubírá na zábavnosti, ale citelně přidává na pochopitelnosti, a rozhodně to pomáhá budovat a následně udržet zájem o postavy a dění kolem nich. A jo, náběh do finiše a finiš samotný byl boží, chci trojku, a nechť je to míření pořád rozbitý a Sebík nechť pořád neumí normálně uskočit, touhle dobou jsem na tento herní styl natolik zvyklý, že jsem si jej snad vyloženě oblíbil. :(
Dohráno na Survival za necelých 23 hodin, staty z poslední uložené pozice (těsně před posledním bossfajtem). Já snad prubnu i ten Classic tvl.
Horizon Forbidden West
