Na úvod je třeba se zeptat na důležitou otázku. Opravdu je nový Black Mirror, reboot point-and-click trilogie známé u nás pod názvem Posel Smrti, takový průšvih? Pokud máte rádi herní zážitky založené na dobré atmosféře, práci světla a stínů a na kvalitním audiu, tak průšvihem není. Ale k celkovému dojmu toho ještě mnohé chybí. Nemáte rádi delší časté loadingy? Máte alergii na horší animace? Leze vám na nervy kamera typu Silent Hill a konzolové ovládání? A bugy jsou pro vás přešlapem? Tak to už bude poněkud pokulhávat.

Jeden z nejdůležitějších aspektů u adventury je samozřejmě příběh. Hra nás hned ze začátku vrhá do akce. S otcem hlavního hrdiny prcháme prapodivným venkovem. Nejsou nám známy okolnosti, slyšíme hlasy a nakonec to zakončíme originálním řešením. Jestli se to řešením nazývat dá. Mnohým šrotuje v hlavě prokletí rodu Gordonů a snažíme se odhadnout o co že tu vlastně půjde. Bude to podobné jako u starého dobrého Posla? Minimálně ze začátku to tak vypadá. A postupem času narážíme na vyloženě obšlehlé pasáže. Ale co jsme čekali?

Hlavní postava David Gordon přijíždí z Indie na panství Black Mirror, aby uctil památku svému otci a setkal se se zbytkem rodiny, kterou vlastně nikdy neviděl. Milé přivítání nás čeká jen od zdejšího právníka, který nás sám kontaktoval. Ostatní po nás házejí nepříliš milé pohledy a ke všemu jsou z celé situace nervózní a chovají se podezřele. A to je ten moment, kdy hráč ztratí důvěru k ostatním postavám, paranoidně všechny podezírá a upne se na Davida, který sice není nutně nesympatický (mně byl dokonce sympatický, ale to mi byl i Aiden Pearce z prvního Watch Dogs, jinými slovy, ano, jsem divná), ale cosi mu uvnitř schází.

Hra se rozjíždí opravdu pomalu, což přidalo na dojmu z druhé poloviny hry, kdy se věci daly do pohybu. A po dohrání jsem od monitoru odcházela s dojmem intenzivního zážitku plného zvratů, který však po pár hodinách pomalu vyprchal. Když jsme u těch zápletek, tak jsem je nečekala a dokázaly překvapit. Nebo možná čekala, ale ne zrovna v tu danou chvíli, kdy se udály, což je pro mě osobně malým pozitivem hry.

Celkově se mi tyhle řádky těžce píší, ne proto, že bych byla ze hry zklamaná, což nejsem, ale protože mi nějak schází slova. Uvnitř mě se to mlátí a já s jistotou nevím ani jaké procentuální hodnocení volit. Pořád to pendluje mezi 70% a 65%, což můžu ve svém měřítku shrnout jako mírně nadprůměrný počin. Štvalo mě ovládání ve klíčových situacích (echa)? Ano. Podařilo se mi zbytečně ztratit několik desítek minut kvůli kameře u řešení hádanek či chůze? Ano. Povedlo se Davidovi zaseknout na obrazovce tak, že jsem musela hru načíst? Ano. Ale i přes to je Black Mirror opět hrou, která mě bavila. U které jsem si užívala atmosféru a audio, u které se mi líbil hudební podkres a která mi především za těch necelých 7 hodin rychte utekla. Ale jedno berte v potaz, Syberia 3 se mi líbila taky. Takže nejspíš tušíte, jak moc vážně brát či nebrat tento komentář. A mé poslední ano na závěr; ano, původní trilogii jsem si těsně před vydáním Black Mirror zopakovala.