Tato hra pro mě byla hned od začátku jasným kandidátem do kategorie Only the best, v rámci Herní výzvy 2017.
Poté co jsem si zahrál předešlý díl, jsem se rozhodl, že v Dishonored 2 se výjimečně ujmu role ženského pohlaví, a to dcery císařovny, Emily, na kterou byl v předešlém díle spáchán atentát. Druhou možností bylo hrát za Corva Attana, ale jelikož jsem za něj hrál v předešlém díle, rozhodnutí bylo jasné. Předpokládám, že kdo hru hrál, tak ví že Corvo Attano je otec Emily. I mě zaujalo, že v případě rozhodnutí hrát za Corva, by měl hráč k dispozici jiné schopnosti, než má Emily.
Již od samého začátku hry mě uchvátilo prostředí, ve kterém se hra odehrává. Je zde mnoho možností, kam se člověk může jít podívat a najde třeba potřebné talismany, … Rozmanitost města a budov je také důležitá k zdárnému splnění misí, neboť ne vždy se vyplatí vzít zbraň a prostřílet se nepřáteli na druhou stranu. Někdy pro mě bylo jednodušší hledat různá skrytá zákoutí, kde se můžu před nepřáteli schovat a dostat se nepozorovaně na druhou stranu. Díky tomu jsem si mohl i lépe vychutnat prostředí, ve kterém jsem zrovna byl. Nebyly opomenuty sebemenší detaily odpadků na ulici či vybavení luxusních bytů, které jsem musel vykrást nebo se jimi jen proplížit.
Postupně jsem se učil nové dovednosti, které mi měli pomoct vypátrat nohsledy uchvatitelky trůnu Dellilah, abych se s ní mohl na závěr hry utkat ve finálním souboji a mohl zachránit tak i svého otce Corva, který byl na začátku hry zmražen.
Nejvíce mě zaujala mise, při které jsem dostal stroj, který mi umožnil cestovat do minulosti. V této části hry bylo třeba logického přemýšlení, neboť řešení jednotlivých záhad a otevírání dveří bylo třeba vymyslet v minulosti a zároveň řádně promyslet, jak to ovlivní současnost, a zda-li mi to pomůže dostat se v dějové lince dál. Cestování časem ukázalo i nádherný kontrast sídla v jeho plném rozkvetu a v současném dezolátním stavu.
Během hry jsem narazil na sejfy (vždy v sobě skrývají zajímavou sumu peněz, a nebo stále potřebné náboje), které byly potřeba otevřít speciálním kódem, jenž jsem mnohdy přehlédl v nějaké knížce nebo jako čísla napsané na tabuli v restauraci. Musel jsem se mít stále na pozoru, abych nic nepřehlédl.
Po dohrání tohoto dílu se již těším na další pokračování, které věřím, že opět předčí moje očekávání.
Poté co jsem si zahrál předešlý díl, jsem se rozhodl, že v Dishonored 2 se výjimečně ujmu role ženského pohlaví, a to dcery císařovny, Emily, na kterou byl v předešlém díle spáchán atentát. Druhou možností bylo hrát za Corva Attana, ale jelikož jsem za něj hrál v předešlém díle, rozhodnutí bylo jasné. Předpokládám, že kdo hru hrál, tak ví že Corvo Attano je otec Emily. I mě zaujalo, že v případě rozhodnutí hrát za Corva, by měl hráč k dispozici jiné schopnosti, než má Emily.
Již od samého začátku hry mě uchvátilo prostředí, ve kterém se hra odehrává. Je zde mnoho možností, kam se člověk může jít podívat a najde třeba potřebné talismany, … Rozmanitost města a budov je také důležitá k zdárnému splnění misí, neboť ne vždy se vyplatí vzít zbraň a prostřílet se nepřáteli na druhou stranu. Někdy pro mě bylo jednodušší hledat různá skrytá zákoutí, kde se můžu před nepřáteli schovat a dostat se nepozorovaně na druhou stranu. Díky tomu jsem si mohl i lépe vychutnat prostředí, ve kterém jsem zrovna byl. Nebyly opomenuty sebemenší detaily odpadků na ulici či vybavení luxusních bytů, které jsem musel vykrást nebo se jimi jen proplížit.
Postupně jsem se učil nové dovednosti, které mi měli pomoct vypátrat nohsledy uchvatitelky trůnu Dellilah, abych se s ní mohl na závěr hry utkat ve finálním souboji a mohl zachránit tak i svého otce Corva, který byl na začátku hry zmražen.
Nejvíce mě zaujala mise, při které jsem dostal stroj, který mi umožnil cestovat do minulosti. V této části hry bylo třeba logického přemýšlení, neboť řešení jednotlivých záhad a otevírání dveří bylo třeba vymyslet v minulosti a zároveň řádně promyslet, jak to ovlivní současnost, a zda-li mi to pomůže dostat se v dějové lince dál. Cestování časem ukázalo i nádherný kontrast sídla v jeho plném rozkvetu a v současném dezolátním stavu.
Během hry jsem narazil na sejfy (vždy v sobě skrývají zajímavou sumu peněz, a nebo stále potřebné náboje), které byly potřeba otevřít speciálním kódem, jenž jsem mnohdy přehlédl v nějaké knížce nebo jako čísla napsané na tabuli v restauraci. Musel jsem se mít stále na pozoru, abych nic nepřehlédl.
Po dohrání tohoto dílu se již těším na další pokračování, které věřím, že opět předčí moje očekávání.
Valley