Sarkastický "Vévoda" byl pro mě restem z dob minulých, oním pověstným dloužkem ze samotného počátku mého hraní. Hru jsem chtěl vždy dohrát, nikdy jsem ale nenašel potřebnou časovou jednotku a tak na ni pomalu usedal prach, ikonickou postavu nahradily desítky jiných a vše se zdálo ztraceno. A jak by řekla Galadriel (tato postava s hrou nijak nesouvisí - pozn. red.), historie se stala legendou, legenda se stala mýtem a až nyní, s Herní Výzvou 2018 na DH (a jejím bodem č. 10) nastal ten správný čas... Samozřejmě v Hard Core variantě, nejsem žádné béčko.

Duke se mi z hlediska atmosféry připojil k obvodům jako by již tenkrát běžel přes optiku, i když musím upřímně říct, že jsem to čekal o dost horší, něco ve stylu připojení tří dekád staré flopiny a vycukané snahy něco z ní dostat - bylo to opravdu bez problému, pořád se to nese v tom samém duchu, v jakém jsem hru před léty zanechal svému osudu: macho borec, husto-krutě-přísný alfa samec , který pro frk či řádně přepálenou hlášku nejde daleko (nyní snad ještě s bonusem - člověk už se po nějakých těch zkušenostech zasměje poučeně, protože rozumí) a jednoduše si to všechno dává, včetně svých smrtí a restartů. Chvíli mi snad trvalo jen sžití se z dobovým ovládáním výhradně prostřednictvím klávesnice, ale když se obnovily správné neuronové spoje, nastala zas ta pravá doba krvavá, řádné krvavé lázně plné rozšlápnutých, zmrazených, nakopaných, do stran rozesetých emzáků, včetně jejich vedoucích pracovníků (z odboru prznění pozemských panen). U těchto závěrečných bossů je to s patřičnou motivační scénkou, a ty už jsou, nebojím se říct, legendární. V této revidované pařbě jsem si nově velmi oblíbil Pipe Bomb, které při momentovém načasování dokážou vyvolat nejeden pobavený záškub v koutcích úst.

Ani po technické stránce myslím není velice co vytknout. Hra šlape bez jakýchkoliv problémů, klasické neduhy jsou již ze své povahy, ehm, klasické - nechtěné výhody pramenící z nedostatečné inteligence protivníků či různých kolizí s objekty však celkový zážitek nekazí.