„Evil is evil. Lesser, greater, middling... makes no difference. The degree is arbitrary. The definition is blurred. If I'm to choose between one evil and another, I'd rather not choose at all.“

Na začátku bych chtěla napsat, že jsem nehrála první díl herního Zaklínače, nečetla předlohu a neviděla žádný z filmů. Zato Zaklínače 2 považuji rozhodně za jednu z nejlepších her, kterou jsem kdy hrála, to i přes mé nemalé výtky k těžkopádné a nepřívětivé hratelnosti. A Divoký hon všechny ty výtky vymazal do jedné.

1) Geralt z Rivie sice nepatří do bratrstva Assassínů, takže parkour po budovách není jeho silnou stránkou, nahnutější skála, pokud je hladká, mu rovněž činí problémy, ale rozhodně se už pohybuje suverénněji, než v předchozím díle. Alespoň už dokáže skákat a dokáže se i za běhu chytnout převisů, výše vyšplhat atd. V otevřeném světě navíc samozřejmě už nemáte problémy s obcházením obrovské oblasti a načítáním tabulek.

2) U předchozího dílu jsem si stěžovala na kvalitu map – problém vyřešen. Mapa je přehledná, dá se na ní vyznačit i hráčův vlastní bod, ukazuje vzdálenost (kroků), ukazuje dokonce i přesnou cestu, což je opravdu luxus pro lenochy. To znamená pro většinu hráčů, včetně mě. :D

3) Vím, že se tu spousta hráčů chvástá tím, jak hráli Zaklínače 3 na obtížnost Krev a kosti. Já se nebojím přiznat, že jsem celou hru odehrála na nejjednodušší úroveň, stejně jako předešlý díl, ovšem s tím rozdílem, že tady byla lehká úroveň konečně skutečně lehká. Krýt se jsem prakticky nepotřebovala, tvrdý zásah mečem jsem skoro nepoužívala, u většiny nepřátel stačily lehké útoky a posilnění Quenem, u bossů bylo občas nutné uskakovat. Žádný trainer už nebyl potřeba, a ačkoli daleko těžší, než jakýkoli pozdější boss Divokého honu, byl pro mě ten úplně první v jeskyni s Keirou Metz a především, pak vlkodlak, troll a jeden Skeližan z vedlejšího úkolu (čímž chci upozornit na zřejmou nevyrovnanost obtížnosti mezi nepřáteli), tento systém mi vyhovoval, včetně očíslování nepřátel podle obtížnosti.

4) Grafika byla dobrá, nepíšu ohromující, ale pěkná a odpovídala době svého vzniku. Už se nestávalo, že by postava mluvila a neotvírala při tom pusu. Zvuk se znatelně zlepšil, hlasitost v dabingu byla v celku vyrovnaná, horší to bylo s animovanými „mezičástmi“, ty byly znatelně slaběji nahrány, naštěstí další věc, co se taky zlepšila, je, že se konečně dá hra zesilovat přímo na klávesnici.
Co se stále ještě týká technických záležitostí hry, našlo se pár menších bugů – především s Klepnou, která se občas někde kousla, a motala se chvíli v křoví, jindy se hlavou zasekla v nějakém předmětu a nebylo možné na ni vyskočit, nebo nechtěla jet rychlejším tempem a asi dvakrát se mi stalo, že za mnou nepřišla vůbec, ačkoli byla volána a bylo to v dané oblasti možné.

Vyskytly se ale i závažnější bugy – ten úplně největší, kdy jsem se musela vrátit o dvě uložené hry zpátky (jedna nepomohla), se objevil při finále vedlejšího úkolu se zavražděním krále Radovida. Když jsem zabila Dijkstru (který se mylně domníval, že ho nechám, aby zabil moji nejoblíbenější postavu – Rocheho, se kterým jsem prožila tři čtvrtiny předchozího dílu) a jeho kumpány, nenaskočilo žádné video, postavy tak nějak postávaly okolo a nic se nedělo. Nemohla jsem odejít z nádvoří, s nikým mluvit, atd. Musela jsem hru načíst o dvě uložené hry zpátky a pak video jelo i při naprosto stejných volbách.

Další, méně závažný, docela vtipný bug přišel až ke konci, kde jsem měla nejprve přemoci, coby Geralt, Caranthira na ledu, Caranthir se úplně zaseknul, stál na místě a ani se nehnul, takže ho Geralt jenom řezal mečem, než vypršela čára se zdravím.

Tedy bugů bylo více, než u předchozího dílu, ale samozřejmě chápu, že to byla asi nutná daň za to, co je na té hře nejlepší – za komplexnost a rozsáhlost.

A tohle je okamžik, kdy začnu pět na Divoký hon ódy, jako všichni ostatní. :-)

Skutečně jsem ještě nikdy nehrála nic tak obrovského a to nejen, co se týká (téměř) neomezeného, otevřeného světa. Kde končí pevnina, tam začíná moře, jen vyměníte Klepnu za malou loď a jede se dál. Ubíhá čas, ubíhají dny, mění se počasí. Vesnice i města si žijí vlastním životem, sedláci pracují na polích, děti si hrají na rozbrázděných, blátivých cestách, kněží Věčného ohně kážou ve městech nenávist vůči „nelidem“ za vděčného poslechu svých fanatických příznivců. Ať se Geralt ocitne kdekoli, lidé na něj pokřikují, reagují na jeho přítomnost a velmi často od něj potřebují pomoc. Na rozsáhlých travnatých pláních pevniny, či na zasněžených kopcích ostrova Skellige se prohánějí divoká zvířata (koně, divoké kozy), ve vesnicích zase polehávají v ohradách ta domestikovaná. Drobné nestvůry číhají každých pár metrů, těch větších se Geralt může zbavit za peníze. Ve městech i vesnicích jsou obchodníci, u nichž je možno jak kupovat, tak prodávat zbraně, zbroj, jídlo, bylinky, sedla a klapky pro Klepnu a další předměty. Ve světě Zaklínače 3 se zkrátka cítíte svobodní. Sami si můžete volit, kdy budete, nebo jestli vůbec, řešit vedlejší úkoly, či Zaklínačské zakázky. Sami si můžete zvolit, kdy se pustíte do hlavního příběhu. Je jen na vás, jestli se u nespravedlivých a mnohdy krutých rozmíšek mezi vojáky a obyvateli, nebo obyvateli vesnic mezi sebou, někoho zastanete, někoho zabijete, či je necháte vlastnímu osudu. Sami si volíte cestu i způsob cestování.

Vše ve hře je dějově provázáno – válečná tažení Nilfgaardu bezprostředně ovlivňují jak životy obyvatel měst (radikalizace obyvatel Redanie, upalování „nelidí“ pod čím dál zoufalejší a čím dál krutější vládou Radovida/ Uvažování, kdo by měl zasednout na trůn na Skellige, aby ostrovy odolaly nájezdům Nilfgaarďanů), tak životy lidí na vesnici (vypalování, rabování, vraždění obyvatel). V jedné Zaklínačské zakázce musíte zabít nestvůru, aby se vyléčila holčička, která se napila zkažené vody, v níž plavaly mrtvoly vojáků; v jiné zakázce se zase ukáže, že „příšerami“, které vraždí redanské vojáky, jsou ve skutečnosti Scoia’tel. Každý z neuvěřitelně mnoha vedlejších úkolů a každá ze zakázek má svůj vlastní příběh, který se větví, komplikuje a velmi často přichází s překvapivým, nečekaným závěrem.

Snad u žádné hry, jakou jsem kdy hrála, nebylo znát nadšení a radost z jejího vytváření tak markantně, jako je tomu právě u Zaklínače 3. Detaily různých, i třeba sebemenších příběhů, detaily rozličných osobností, které Geralt na své Stezce potká, různorodost jejich vyjadřování, uvěřitelnost jejich chování, rozsáhlé zápisky v Geraltově inventáři ke každé alespoň trochu důležité z nich, to vše svědčí nejen o onom nadšení a radosti, které jsem předeslala – svědčí to rovněž o obrovském talentu scénáristů. Svědčí to o lásce ke hře, již CD Projekt Red vytvořil a tím ji učinil ještě výjimečnější.

O monstróznosti světa Zaklínače 3 tedy není nejmenších pochyb a tady se dostávám k hlavnímu ději:

Zatímco u předchozího dílu jsme museli vypátrat vraha krále Foltesta, abychom očistili Geraltovo jméno a děj se v průběhu hry stával ještě zajímavějším a komplikovanějším, zde je to přesně naopak. Bohužel, i přes veškerou vypiplanost, se hlavní děj u Zaklínače 3 stává s každou další částí jednodušší, přímočařejší, očekávatelnější a nudnější. Pátrání po Cirille by mohlo být vypjatější, kdybychom do tohoto dílu o nějaké Cirille vůbec slyšeli (alespoň, pokud jsme nečetli předlohu). Takhle pátráme po někom, koho neznáme a na kom nám nesejde, a ačkoli se na Stezce dozvídáme o dceři císaře Emhyra nějaké informace, stále to není dost, abychom si k ní vytvořili vztah a udělali si o ní komplexnější obrázek. Flashbacky už nejsou nic, co by nás u Zaklínače ohromilo, a tak nezbývá, něž spolehnout se alespoň na zajímavé okolnosti pátrání. A těch se nám v první části příběhu skutečně dostane.

Samozřejmě mám na mysli výbornou část s Baronem a jeho rodinou, kterou se nebojím označit za stěžejní příběh hry a dokonce si myslím, že kdyby se děj točil kolem této (vlastně spíše vedlejší) zápletky, namísto hledání Ciri, hra by byla už téměř dokonalá. Takhle zábavnou, krutou a strašidelnou zápletku jsem skutečně nečekala ani omylem, zvláštěpak ne skoro hned na začátku. Část s Potracenkou byla strhující a emocionálně vypjatá, stejně jako postupné odhalování okolností, za nichž skutečně manželka a dcera Krvavého barona opustily. Hrála jsem pár dílů ze survival série Silent Hill, takže co se týče hororovosti, snesu celkem dost, ale z ježibab z Křivušských blat se mi opravdu zvedal žaludek a po prvním setkáním s nimi jsem si nepřála nic jiného, než je všechny odkrouhnout. Naneštěstí je hra až tak frustrující, že mi to ještě dlouho nedovolila, což ale paradoxně ještě umocnilo zážitek z ní. Dolní strážná se pro mě dokonce stala natolik nepříjemnou, že jsem dlouho odkládala návrat pro baronovu ženu a její následný hořký konec (vybrala jsem si pomoci duchovi ve stromě, takže chápete).

Po takto silném prvním dojmu, který se mi dostal, jsem doufala, že zbytek příběhu bude stejně úžasný, jako zápletka s Baronovou rodinou, ale bohužel nic, co se později objevilo, mě už takhle neohromilo, z čehož plyne, že od tvůrců nebylo příliš moudré vyložit svou nejsilnější kartu hned na začátku. Když už jsem u karet, Gwint šel úplně mimo mě. :-)

Co se hlavního děje týká, zaujala mě bitva o Kaer Morhen s pomocí všech Geraltových přátel, sledování skoro všech postav bylo výborné, přepínání na Ciri taky a smrt Vesimira mi nejen způsobila husí kůži, ale i vehnala slzy do očí. Zase bohužel, tohle byla stěžejní část hlavního příběhu, která už zůstala až do konce nepřekonána.

Za zmínku ještě stojí zabití dvou ze tří ježibab a Imleritha ve Velenu nebo dosazení Ceryse nebo Hjalmara na trůn ve Skellige, jinak se děj, i přes veškeré už dříve vyjmenované nesporné kvality Zaklínače 3, odvíjel víceméně rutinní cestou. Bylo jasné, že budu muset zabít i další důležité členy Divokého honu, což nebylo vůbec tak strhující, jako (podle všeho menší, podle dojmu ze hry vetší a důležitější) bitva u Kaer Mohren a v úplném závěru hry jsem se ani nedozvěděla, jak to vlastně Cirilla udělala, že zabránila příchodu Bílé zimy, a co víc, jak se jí podařilo přežít (při závěru se zaklínačskou budoucností pro Ciri). Zkrátka a dobře – závěrečná část Zaklínače 3 na mě působila zvláštně useknutě a „odfláknutě“ po tak úžasném rozjezdu a při tak detailně propracovaném světě, v níž se odehrála.

Závěrem bych se chtěla omluvit za rozsah mého textu a za množství spoilerů, které jsem, doufám, snad všechny skryla. Mám pocit, že pokud si nějaká hra zaslouží tak dlouhý komentář, je to právě Zaklínač 3, a vyjadřovat se jenom obecně mi zase přišlo jaksi nepřirozené vzhledem k tomu, jaký důraz hra klade právě na děj samotný.

PS: Vybrala jsem si Triss. Yennefer je sice krásná a podle všeho i schopnější čarodějka, ale na můj vkus se chovala až příliš „namachrovaně“, chladně a arogantně. Navíc jsem z její strany necítila skoro žádný cit vůči Geraltovi. Triss je na druhou stranu holka do nepohody, která Geraltovi vždycky bezpodmínečně pomáhala, i když nemusela, a která je do něj očividně velmi zamilovaná a stojí o budoucnost s ním. Takže pro mě je na prvním místě vždycky Triss. :-)

Ačkoli nedávám 100%, Zaklínač 3 je hra, která stojí za to. Vrchovatě stojí za peníze, které za ni dáte, neoddiskutovatelně stojí za to, abyste si ji nejen zahráli, ale hlavně prožili. Je to hra, která se mistrně propracovanými (především vedlejšími) zápletkami a postavami v současnosti žádné jiné hře nevyrovná, a která dokáže být krutá a nelítostná stejně, jako milá, lidská a vtipná. Je to hra, z níž nečiší kalkul (zdravím poslední díly Assassin’s Creed série!) a na níž je patrné, jak moc její nadané tvůrce bavilo ji vytvářet. Pokud bych měla někomu dnes doporučit jedinou hru, byl by to Zaklínač 3 s dodatkem, že by bylo nejlepší si před ním zahrát kratšího, technicky o velký kus slabšího, ale co se týče hlavního děje více strhujícího Zaklínače 2, aby hráč lépe pochopil postavy a svět, v němž Geralt z Rivie žije. Svět, do něhož se budete rádi vracet, který vám zajistí hodiny a hodiny chytré zábavy, a u něhož stále budete doufat, že se s ním setkáte za pár let při dalším dílu této herní série, nebo alespoň dalším slušném rozšíření.

Update po druhém dohrání: Zvyšuji na 95%, jedna z úplně nejlepších her, které jsem kdy hrála, jíž se žádná další nemůže vyrovnat rozsáhlostí při vysoké kvalitě příběhu. Podruhé byl Zaklínač III snad ještě zábavnější, než poprvé + Gwint je opravdu závislácká karetní hra. ;-)