O víně a krvi se má k Srdcím z kamene vlastně velmi podobně, jako Zaklínač 3 k Zaklínači 2. Je o hodně delší, propracovanější s větší porcí vedlejších úkolů. Je kreativnější, ale má jednu vadu - má horší hlavní příběh.

Při prvním setkání s Beauclairem jsem byla dost nespokojená. Zatímco ostatní hráči obdivují barevné a zdobné město, mě naopak připadá, že se Toussaintské knížectví vůbec nehodí do Geraltova temného středověkého světa. Popravdě řečeno mě i dost naštvala ona zdobnost budov, zbrojí a dámských oblečení, jakož i turnajů a neustálém řečnění o cti a bláznivém dokazování komukoli cokoli. V Beauclairu to vypadá, jako ve městě z pozdější doby, nejspíš tak z renesance a ne ze středověku. Já vím, že můžete namítnout, že je to fantasy a ne skutečná historie, ale mě se na Zaklínači líbí právě to, že letopočty v něm tak nějak odpovídají našemu období středověku, a že i chování postav odpovídá tehdejšímu evropskému středověku. Včetně pevné víry v příšery, čarodějnice a jiné nadpřirozené bytosti. Až tedy na to, že ve světě Zaklínače jsou tyto bytosti skutečné. Svět Geralta z Rivie je naprosto zřejmou paralelou k našemu středověku a do určité míry je i jakýmsi jeho černohumorným zesměšněním stejně, jako to činí s klasickými pohádkovými příběhy. Proto mi Toussaint tak vadil.

Pokud se budeme bavit o grafické stránce věci, pak jsem kvůli těm příšerně přeřvaným barvám nejprve raději, než příběhovou linku Vína a krve, řešila staré vedlejší úkoly ve Velenu, Novigradu a Skellige, později jsem si přetáčela pomocí meditace denní dobu na noc a nakonec jsem si ztlumila jas na monitoru z původních 55/100 na 30/100, abych to mohla vůbec hrát. U jiných her nemám s jasem žádný problém, takže chyba pravděpodobně nebude v mých očích ani v monitoru. :-/

Stupidní chování toussaintských obyvatel a povrchní nafintěné zábavy s lovem "králíka" atd. mě nebraly stejně, jako namyšlená kněžna s příšerným přízvukem, ale byla tu přece jedna jiskřička naděje, že by se mé počáteční zklamání mohlo změnit alespoň v zájem - první pořádný úkol s vichtem, od nějž jsem potřebovala sliny a nakonec se ukázalo, že je to jedna křehká stařenka, která udělala v mládí strašlivou chybu. A tehdy mě začalo O víně a krvi bavit. Naplno se totiž konečně rozjelo to, co máme na Zaklínači tak rádi, a o čemž jsem se poměrně dlouze zmiňovala už v mých předchozích komentářích o druhém a třetím dílu, takže to vezmu už jen velmi stručně.

Ani přeřvaný a jakýmsi způsobem nepatřičný vizuál Vína a krve, ani povrchní obyvatelé Toussaintu, ani jejich nepříjemná kněžna totiž nedokázali zastínit jako obvykle výborný scénář, zajímavé, různorodé postavy, kreativní úkoly (ta cesta s Regisem do Tesham Mutna a následný "rituál" nebo slavnost s upírskou sešlostí na konci byly super), pečlivé a detailní zpracování. To, co pro mě ale nakonec rozhodlo o vyšším hodnocení, než jsem udělila Srdcím z kamene (kromě už zmíněného rozsahu přídavku), byly dva faktory: 1) Upír Regis. Přesněji řečeno - Emiel Regis Rohellec Terzieff-Godefroy. :) Který se přes svou počáteční nenápadnost stal jednou z nejsympatičtějších a nejzajímavějších postav Geraltova universa a 2) ta výborná část v pohádkové zemi, kde zvláště na trámu oběšená Dlouhovláska a mrtvý zachránce pod její věží, vražedně zlá prasátka nebo malá holčička prodávající na ulici drogy překrásně dokreslovaly kolorit cynické atmosféry zaklínačsky překroucených (realističtějších) pohádkových příběhů.

Co bych rovněž přičetla O víně a krvi k dobru, je fakt, že Syanna se mnou dokázala v pohádkové zemi skutečně chytře manipulovat (tak jak to koneckonců dělala už jako malá holka) a zblbla mě do té míry, že jsem plánovala dostat ji na trůn, kdyby se naskytla možnost, místo Anny Henrietty. A to jsem ji do té doby chtěla vydat Detlaffovi, ať si s ní poradí. Kdo mohl tušit, že jsem měla od začátku věřit jenom Regisovi? :D


Abych to tedy shrnula - O víně a krvi nemá svým příběhem takový potenciál, jako temná a závažnější Srdce z kamene, ale z toho, co příběh nabízí, dokázal, na rozdíl od svého předchůdce, vytěžit maximum. Převyšuje ho v délce, převyšuje jej v počtu vedlejších úkolů a převyšuje jej v nejednoznačnosti až do úplného konce. A má taky navíc skvělou postavu - osvíceného upíra Regise. Takže co dodat? Výborné DLC, které bych brala trochu temnější a z trochu jiného města (nejlépe tak nějak středověkého), které svým rozsahem téměř odpovídá plnohodnotné hře. A jak už jsem psala v komentáři k Divokému honu - budeme doufat, že se s Geraltem a obrovským počtem postav, jež ho obklopují na jeho Stezce, setkáme za pár let při dalším dílu této herní série, nebo alespoň dalším slušném rozšíření. A pokud ne, O víně a krvi je skutečně důstojným rozloučením se Zaklínačskou ságou.