Někdy se tak stane, že je člověku dobře ve smutku. Možná se tomu říká melancholie, nebo co já vím jak. S věděním jsem trochu na štíru. Není to jediná věc, se kterou mám štír. V poslední době se k tomu přidalo hraní. Není čas, makám. Když už se do nějaké hry pustím, chci, aby netrvala zase tak dlouho, aby docela odsejpala a abych to měl podobně jako s knihou. Říkal to už Hrabal, když knihu dočtete a zaklapnete, máte mít nutkání vylítnout na autora a pořádně ho zfackovat, svým dílem vám totiž změnil pohled na svět. Život už nevypadá stejně jako před přečtením, a to naštve. Já chci stejnou věc od hry.

Firewatch tohle všechno umí. Stačí mu k tomu rozhovor dvou ztracenejch duší uprostřed wyomingské divočiny a taky výbornej soundtrack, kterej si probrnkávám ještě dávno po dohrání. Škoda jen, že si autoři scénáře nevystačili s výborným vysílačkovým dialogem těch dvou ztracenců a přimíchali do příběhu další postavy a jejich osudy.