Plošinovky nepatří mezi mé nejoblíbenější herní žánry. Hrál jsem jich tak dvacet a půlku z toho nedohrál, včetně legendy Prince of Persia, u které už jsem přestal věřit tomu, že se tak někdy stane. Najdou se samozřejmě výjimky a nejednou jsem hlavně ve freeware vodách narazil na kvalitní kousky, které mě velmi bavily. Celkově ale nemám na tento žánr nervy. Donkey Kong Country Returns ve dvou je ale něco úplně jiného a i když jsem u hraní nadával jak dlaždič, bavil jsem se neskutečně a ten pocit, když se mi s Romčou podařilo dokončit opravdu obtížnou úroveň, byl k nezaplacení.
Já hrál za Donkey Konga, Romča za jeho syna Diddyho a bylo super, když jsme si mohli vzájemně vypomáhat v pasážích, které šli jednomu hůře, než druhému. Opičáci po sobě nemohou skákat, což je někdy nevýhoda, ale většinou je to jen dobře, protože si pamatuji, jak nás to v Mariovi často štvalo. V počátečních kolech se nám dařilo sbírat kousky puzzle i nápisy KONG, a tak jsme se rozhodli, že se pokusíme posbírat úplně vše. Tento náš cíl bylo však čím dál tím těžší splnit, a tak jsme si opakováním jednotlivých kol řádně prodloužili herní dobu, ale stálo to za to.
Nejvíce se mi líbila trojice tmavých levelů, kde v šeru svítila jen červená kravata Donkey Konga, Diddyho čepice s batohem a v jednom případě i vycházející slunce. Za nejhorší level naopak považuji bezpochyby Muncher Marathon, ve kterém se za Donkey Kongem od začátku řítila vlna pavouků, a když ho dostihla, mohlo se začít znovu. Tyhle na rychlost laděné pasáže přímo nesnáším a nechápu, proč je tvůrci do her vůbec cpou. Možná jako bonus pro nadšence, ale určitě ne do základu. I když se po tomto pavoučím teroru objevili ještě další dva podobné případy, nebyly už tak obtížné.
Na neskutečně frustrující bonusové levely už nervy nezbyly, ale nevylučuji, že na ně někdy v budoucnu nedojde. Donkey Kong Country Returns považuji za vůbec nejlepší plošinovku, se kterou jsem měl to dočinění, tohle má Nintendo opravdu zmáknuté na jedničku. Nyní se ale vrhnu na něco jiného, protože hopsaní bylo prozatím dost.
Já hrál za Donkey Konga, Romča za jeho syna Diddyho a bylo super, když jsme si mohli vzájemně vypomáhat v pasážích, které šli jednomu hůře, než druhému. Opičáci po sobě nemohou skákat, což je někdy nevýhoda, ale většinou je to jen dobře, protože si pamatuji, jak nás to v Mariovi často štvalo. V počátečních kolech se nám dařilo sbírat kousky puzzle i nápisy KONG, a tak jsme se rozhodli, že se pokusíme posbírat úplně vše. Tento náš cíl bylo však čím dál tím těžší splnit, a tak jsme si opakováním jednotlivých kol řádně prodloužili herní dobu, ale stálo to za to.
Nejvíce se mi líbila trojice tmavých levelů, kde v šeru svítila jen červená kravata Donkey Konga, Diddyho čepice s batohem a v jednom případě i vycházející slunce. Za nejhorší level naopak považuji bezpochyby Muncher Marathon, ve kterém se za Donkey Kongem od začátku řítila vlna pavouků, a když ho dostihla, mohlo se začít znovu. Tyhle na rychlost laděné pasáže přímo nesnáším a nechápu, proč je tvůrci do her vůbec cpou. Možná jako bonus pro nadšence, ale určitě ne do základu. I když se po tomto pavoučím teroru objevili ještě další dva podobné případy, nebyly už tak obtížné.
Na neskutečně frustrující bonusové levely už nervy nezbyly, ale nevylučuji, že na ně někdy v budoucnu nedojde. Donkey Kong Country Returns považuji za vůbec nejlepší plošinovku, se kterou jsem měl to dočinění, tohle má Nintendo opravdu zmáknuté na jedničku. Nyní se ale vrhnu na něco jiného, protože hopsaní bylo prozatím dost.
Pro: příběh, multiplayer, tmavé levely, pocit z dokončení obtížných úrovní, hudba
Proti: Muncher Marathon, místy přemrštěná obtížnost, občas zazlobí ovládání