Super Castlevania IV zestárla velmi dobře. Takhle nějak si představuju kvalitní akční plošinovku – ne příliš dlouhá, ale zato rozmanitá, co se týče prostředí i nepřátel, s pohodlným a responzivním ovládáním, parádní atmosférou a slušnou, ale ne přehnanou dávkou výzvy. Poměr těch potřebných ingrediencí je v tomhle případě vyvážen skoro dokonale.
I když kvůli preciznímu ovládání biče i postavy může čtyřka veteránům série připadat moc jednoduchá – a je pravda, že možnost ušvihat bičem nepřátele stojící o patro nad vámi je asi až moc velká výhoda a nedá se divit, že v dalších dílech od toho autoři upustili a vrátili se ke stylu NESové trilogie – tak z pohledu nezúčastněného pozorovatele se to hraje hrozně příjemně, nemrtví a jiná havěť se rubou jedna radost, a i tak dokážou některé úrovně (dívám se směrem hodinové věže s nekonečnými schodišti a ozubenými koly) celkem zatopit. A díky uvolnění limitů ovládání máte jen velmi zřídka pocit, že by hra byla nefér a i následkem toho pak máte daleko větší ochotu předkládanou výzvu přijmout.
Ani audiovizuálem nemůže SCIV urazit. Dnes už sekce očividně sloužící hlavně na prezentaci Mode 7 efektů SNESu, ve kterých framerate padá tak na čtvrtinu, asi nikoho nemůžou ohromit, ale pořád je to celkem pohledná a atmosférická hra, co snese i srovnání s mladší Symphony of the Night (která je ale samozřejmě díky silnějšímu hardwaru o několik tříd jinde). Co je ale skvělé dodnes, je soundtrack, úžasně podkreslující hru, bez kterého si ji jde jen těžko představit. A moment, kdy ve finálním souboji s Drákulou začne v poslední fázi hrát Simon's Theme, je prostě dokonalý.
Jo, tenhle podivný mix starých hororů, řecké mytologie a anime na mě prostě funguje. Zatím jsem co se týče téhle série měl velmi šťastnou ruku – o Symphony of the Night jsem se rozplýval už v jiném komentu, ale ani handheldová Aria of Sorrow a Super Castlevania IV se nemají za co stydět. Vzhůru na Rondo of Blood!
I když kvůli preciznímu ovládání biče i postavy může čtyřka veteránům série připadat moc jednoduchá – a je pravda, že možnost ušvihat bičem nepřátele stojící o patro nad vámi je asi až moc velká výhoda a nedá se divit, že v dalších dílech od toho autoři upustili a vrátili se ke stylu NESové trilogie – tak z pohledu nezúčastněného pozorovatele se to hraje hrozně příjemně, nemrtví a jiná havěť se rubou jedna radost, a i tak dokážou některé úrovně (dívám se směrem hodinové věže s nekonečnými schodišti a ozubenými koly) celkem zatopit. A díky uvolnění limitů ovládání máte jen velmi zřídka pocit, že by hra byla nefér a i následkem toho pak máte daleko větší ochotu předkládanou výzvu přijmout.
Ani audiovizuálem nemůže SCIV urazit. Dnes už sekce očividně sloužící hlavně na prezentaci Mode 7 efektů SNESu, ve kterých framerate padá tak na čtvrtinu, asi nikoho nemůžou ohromit, ale pořád je to celkem pohledná a atmosférická hra, co snese i srovnání s mladší Symphony of the Night (která je ale samozřejmě díky silnějšímu hardwaru o několik tříd jinde). Co je ale skvělé dodnes, je soundtrack, úžasně podkreslující hru, bez kterého si ji jde jen těžko představit. A moment, kdy ve finálním souboji s Drákulou začne v poslední fázi hrát Simon's Theme, je prostě dokonalý.
Jo, tenhle podivný mix starých hororů, řecké mytologie a anime na mě prostě funguje. Zatím jsem co se týče téhle série měl velmi šťastnou ruku – o Symphony of the Night jsem se rozplýval už v jiném komentu, ale ani handheldová Aria of Sorrow a Super Castlevania IV se nemají za co stydět. Vzhůru na Rondo of Blood!
