"HOLD!"
Karty na stůl - byť je původní Oblivion překrásná a v určitých ohledech zábavná hra, hledat v ní zajímavou postavu je trochu jako hledat Zoltana v prvním Zaklínači - nějakou tu chvilku vám to potrvá. Ovšem datadisk tuhle reputaci krapet spravuje. Jeho síla totiž tkví především v trhlých a překvapivě docela dobře napsaných postav, se kterými bylo radost mluvit. Především sám Sheogorath je týpek, se kterým bych klidně šel někdy chlastat. (I když bych se teda musel před tím dostat aspoň do nálady.) Wes Johnson se tady teda fakt vyřádil. Jeho komorník Haskill je taky dobrý pardál, z jeho počáteční scény jsem nadzvedl obočí a říkal jsem si... ,,He? Že vono tohle bude lepší než původní hra?"

Svět je opět překrásný a prosycený parádní atmosférou, ovšem dungeony, byť mají krapet bizarnější šťávu, omrzí stejně strašně rychle. Příběh opět není nikterak skvělý, ale aspoň jakž takž poutavý, aby ho hráč dotáhl do konce. Obtížnost je samozřejmě stále směšně jednoduchá, ale i tak se to hrálo docela dobře. Je to prostě zábavná kapitolka z elder scrolls světa, která má stejné chyby jako původní hra, ovšem může si přičíst plusy k dobru díky bláznivému světu a jeho pěkným postávám, se kterými se dobře kecá. Ve výsledku pěkný datadisk. Nic kulervoucího, ale bude to bavit.
"RELEASE!"