Herní výzva 2018: "Nejen PC živ je člověk"

Ve hře patříte mezi jednotku Junkerů, jejichž úkol je jediný, hledat a likvidovat ve společnosti roboty převlečené za lidi, tzv. snatchery. Nelze si si nevšimnout zjevné inspirace filmem Blade Runner, a tak jsem hned po začátku očekával atmosférickou záležitost. Nebyli by to ale Japonci vedení vrchním herním guru designerem Kojimou aby příběh řádně nezašmodrchali a nepropojili to omáčkou zajímavých postav a vtipných/podivných událostí, působících někdy až béčkově překombinovaně. Výsledný dojem tak má blíž ke Carpanterově Jsou mezi námi říznutým s Terminátorem (nemaskování Snatcherové jako by jim z oka vypadli).

Možná si teď říkáte, proč tady píšu o filmech, když je Snatcher videohra. Není to bezdůvodně. Velká část hratelnosti je totiž podřízena filmovému zážitku. Co do herních postupů je Snatcher detektivní textová adventura v kombinaci s arkádovou střílečkou. Uvedu příklad. Vstoupíte do místnosti, vidíte však jen část místnosti. Můžete se podívat do kouta. V koutě nic není zajímavého kromě jednoho předmětu. Vrátíte se k prohlížení na základní obrazovce, ale nic zajímavého tak se zoufalí zase podíváte do kouta. Předmět zmizel. A vy víte že tu nejste sami. Ze začátku jsem příliš nechápal, proč musím jedním tlačítkem vytáhnout nejdřív zbraň a potom druhým střílet. Proč mě hra nepřepne rovnou do střílecí mezihry s vytasenou zbraní...Ale potom jsem si uvědomil, že je to poprvé, kdy očekávání akční sekvence v adventuře opravdu buduje napětí. Při každém otevření dveří nebo při podezření jsem měl prst na vytažení zbraně, hra tak perfektně budovala napínavou, až hororovou atmosféru.

Tento mechanismus však také dokáže pěkně opruzovat, což lze vidět i na mém příkladu. Některé činnosti a prohlížení totiž musíte opakovat. Někam se musíte podívat třikrát, potom to zase nově prozkoumat (pravidla užití příkazů Look a Investigate jsou navíc nejasná, jednou přečtěte nápis jenom lookem jindy zase jenom investigate). Prostě vás hra nutí dělat opakovaně stejné věci s tím, že tentokrát možná bude něco jinak. Často dokonce jenom náhodně někdo přijde, nebo dostanete echo od svého robůtka-asistenta. I trpělivý hráč jako já, co v adventurách rád automaticky zkouší všechny příkazy a možnosti, ve hře nejednou narazil. Spíše bych asi doporučil dnes hrát aspoň zčásti s návodem, protože mi z toho po propařeném víkendu začínalo solidně hrabat.

Netypicky až na závěr bych zmínil audio a grafiku. Jedná se o starší hru, dokáže však být i dnes působivá. Často na jinak statických obrázcích je nějaká část animována (třeba vlasy nebo slza ve oku) což má až umělecký nádech. Hudba dokáže otravovat, neobjevil jsem totiž možnost jak ji vypnout. Většinou se tak mísí s dabingem, který je bez titulků. A tak se třeba snažíte překládat důležitý tichý rozhovor a do toho vám hlasitě hraje vánoční melodie Jingle Bells.

Jak tedy Snatchera hodnotit, stojí za to si ho dnes zahrát? Podle mého určitě ano, je to výjimečná hra kterou si určitě znovu zahraji. Klidně však i s návodem po ruce a připraveným rychlým ukládáním přes emulátor. Některé mechanismy má totiž nekonvenčně otravné.