Patrně nikdy nebudu schopen vyjádřit, co pro mě znamená třetí díl ze série her s Crashem Bandicootem. Je to zkrátka neuvěřitelná citovka a pro mě asi nejlepší hra, která spolu s Metal Gear Solid na Playstation 1 vyšla. V následujících řádcích se pokusím shrnout své hluboce nostalgické pocity. Předem se omlouvám za silně citově zabarvenou recenzi. Jdeme na to...
Mohlo mi být asi tak sedm let, když jsem se poprvé dostal do styku s Playstationem. Tehdy ho táta dotáhl ani nevím odkud a s ním i několik parádních her. Bohužel, většina jich byla parádních jenom pro tátu, protože byly takzvaně s hvězdičkou. Jmenovitě Silent Hill, Resident Evil nebo Alone in the Dark: The New Nightmare. Pro mě, malého školáčka, se tam vyjímaly zejména dva tituly. Vtipný, ale tehdy pro mě i místy strašidelný MediEvil a můj nový nejlepší kamarád Crash (konkrétně dvojka). Tenkrát v obýváku u televize sedávala celá naše rodinka (včetně dvou bratranců) s cílem pobavit se neúspěchy momentálně hrajícího člena party. Všichni to totiž brali smrtelně vážně. Snad jen já jsem to ještě tak úplně neřešil. V těch letech jsem ani neměl pomyšlení na nějaké kompletní dokončování her a pařil jsem jen tak pro radost. Krystaly, nekrystaly – diamanty, nediamanty.
Uplynulo pár měsíců a táta mi radostně volal z práce, že sehnal Crashe trojku a že budu čumět, co tam všechno je. Krom nových levelů a možnosti řídit skútr říkal, že přibyl i nějaký systém speciálních funkcí a taky časovky. No zajisté nemusím líčit své nadšení a očekávání. Demíčko už jsem znal úplně nazpaměť, takže jsem se těšil jako malé dítě (a to nejen proto, že jsem jím byl). Tatík přišel domů, vložil CD do mechaniky a já se ihned chopil ovladače. Hltal jsem každý detail úvodní animace. Hltal jsem i úvodní obrazovku. Ihned se mi do mozku nesmazatelně vryl hlas, který frajersky uvádí hru slovy: „Kreš Bendikůt VÓÓÓRRRPD“. Rázně jsem udeřil do tlačítka X a spustil tak novou hru. Všechno bylo úplně nové. Nový design warp roomu, moderní ukládací obrazovka, nový způsov volby levelů. Když jsem poprvé stoupnul na knoflík, který předemnou zhmotnil časoprostorovou kouli, údivem mi spadla brada. Ihned jsem si tento díl zamiloval a umístil ho ve svém herním žebříčku tak vysoko, jak jen to šlo. Nyní tam obývá stejnou příčku s prvním Metal Gear Solid a Fallout: New Vegas (aneb hry, které mohu dohrát milionkrát a nikdy mě neomrzí).
Ačkoliv jsem třetího Crashe dohrál nespočetněkrát, stále mu nemůžu upřít jednu věc. Je to neuvěřitelně obtížná hra. Ano, jsou v něm levely, které člověk projde raz dva. Pak jsou v něm ale takové, kde bude člověk umírat. A bude umírat dlouho. A bude umírat dlouho a stále dokola. A to byl Crash záležitost směřovaná hlavně na dětské publikum. Snad proto bylo dohrání této hry proces, který nám trval několik týdnů, ne-li měsíců. Samozřejmě se obtížnost nedá srovnávat s prvním dílem, ale i tady se najde pár adeptů na rozmlácení ovladače o stěnu (levely Tomb Wader nebo časovka u Hot Coco).
Crash Bandicoot: Warped je pro mě tedy klenot, který svou hodnotou přesahuje i hodnotu všech krystalů, dimantů, a relikvií (včetně těch platinových), které se ve hře vyskytují. Je to hra, kterou si rád zahraju po těch letech zas a znovu, bavím se u ní a pravidelně ji alespoň jednou ročně celou projdu na ePSXe emulátoru, společně se svým spolubydlícím. Je to hra, která je pro mě nenahraditelná a ve všech směrech dokonalá. A pokud jsem vás touto recenzí už dávno neznechutil, tak si můžete ještě na závěr projít seznam pro mě nezapomenutelných detailů a příhod, které jsem s třetím Crashem zažil:
- Nikdy nezapomenu na strach, když jsem omylem přepsal tátovu uloženou pozici s téměř stoprocentním postupem. Táta mi samozřejmě nic neudělal, ale zrovna nadšený taky nebyl.
- Nikdy nezapomenu, jak jsem se rozčiloval u levelů s letadýlky, které mi nakonec stejně musel splnit můj bratranec, fanda modelařiny a Ace Combatu.
- Nikdy nezapomenu na to, jak jsem se neuvěřitelně bál posledního levelu se světluškou.
- Nikdy nezapomenu na to, jak jsem byl překvapen, když se uprostřed warp roomu objevil modrý výtah a já tenkrát absolutně netušil, proč tam vlastně je.
- Nikdy nezapomenu na pocit zděšení, když jsem poprvé naběhl do elektrického plotu před vstupy do jiných časových etap.
- Nikdy nezapomenu na tu bžundu s bazukou.
- Nikdy nezapomenu na úlek a následný záchvat smíchu, když mě v jednom ze středověkých levelů odpálil dvojhlavý obr přímo na televizní obrazovku.
- Nikdy nezapomenu na zvuk, který vydává Aku-Aku, když ho Crash sebere. Doteď se s některými lidmi přu, co vlastně Aku-Aku říká. Pro mě je to jasné "hutrga", od nějž jsem odvodil název Hutrgant.
- Nikdy nezapomenu na jeden ze svých nejoblíbenějších boss figtů s Doctorem N. Ginem.
- Nikdy nezapomenu na to, jak jsem bytostně nenáviděl levely na skútru.
- Nikdy nezapomenu na své první dohrání hry na 100% (nebo spíše na 104%. A už vůbec nikdy nezapomenu na to, když jsem to dojel na celých 105%!!!).
- Nikdy nezapomenu na to, jak jsme s bratrancem přiřazovali postavy ve hře ke členům naší rodiny.
- Nikdy nezapomenu na ten parádní soundtrack.
- Nikdy nezapomenu na to, jak jsem ve futuristických levelech poprvé uviděl toho obřího robota s raketomety v každé ruce a taky na to, jak jsem "nakopal" ten jeho naleštěnej zadek svojí bazukou.
Nikdy nezapomenu...
Mohlo mi být asi tak sedm let, když jsem se poprvé dostal do styku s Playstationem. Tehdy ho táta dotáhl ani nevím odkud a s ním i několik parádních her. Bohužel, většina jich byla parádních jenom pro tátu, protože byly takzvaně s hvězdičkou. Jmenovitě Silent Hill, Resident Evil nebo Alone in the Dark: The New Nightmare. Pro mě, malého školáčka, se tam vyjímaly zejména dva tituly. Vtipný, ale tehdy pro mě i místy strašidelný MediEvil a můj nový nejlepší kamarád Crash (konkrétně dvojka). Tenkrát v obýváku u televize sedávala celá naše rodinka (včetně dvou bratranců) s cílem pobavit se neúspěchy momentálně hrajícího člena party. Všichni to totiž brali smrtelně vážně. Snad jen já jsem to ještě tak úplně neřešil. V těch letech jsem ani neměl pomyšlení na nějaké kompletní dokončování her a pařil jsem jen tak pro radost. Krystaly, nekrystaly – diamanty, nediamanty.
Uplynulo pár měsíců a táta mi radostně volal z práce, že sehnal Crashe trojku a že budu čumět, co tam všechno je. Krom nových levelů a možnosti řídit skútr říkal, že přibyl i nějaký systém speciálních funkcí a taky časovky. No zajisté nemusím líčit své nadšení a očekávání. Demíčko už jsem znal úplně nazpaměť, takže jsem se těšil jako malé dítě (a to nejen proto, že jsem jím byl). Tatík přišel domů, vložil CD do mechaniky a já se ihned chopil ovladače. Hltal jsem každý detail úvodní animace. Hltal jsem i úvodní obrazovku. Ihned se mi do mozku nesmazatelně vryl hlas, který frajersky uvádí hru slovy: „Kreš Bendikůt VÓÓÓRRRPD“. Rázně jsem udeřil do tlačítka X a spustil tak novou hru. Všechno bylo úplně nové. Nový design warp roomu, moderní ukládací obrazovka, nový způsov volby levelů. Když jsem poprvé stoupnul na knoflík, který předemnou zhmotnil časoprostorovou kouli, údivem mi spadla brada. Ihned jsem si tento díl zamiloval a umístil ho ve svém herním žebříčku tak vysoko, jak jen to šlo. Nyní tam obývá stejnou příčku s prvním Metal Gear Solid a Fallout: New Vegas (aneb hry, které mohu dohrát milionkrát a nikdy mě neomrzí).
Ačkoliv jsem třetího Crashe dohrál nespočetněkrát, stále mu nemůžu upřít jednu věc. Je to neuvěřitelně obtížná hra. Ano, jsou v něm levely, které člověk projde raz dva. Pak jsou v něm ale takové, kde bude člověk umírat. A bude umírat dlouho. A bude umírat dlouho a stále dokola. A to byl Crash záležitost směřovaná hlavně na dětské publikum. Snad proto bylo dohrání této hry proces, který nám trval několik týdnů, ne-li měsíců. Samozřejmě se obtížnost nedá srovnávat s prvním dílem, ale i tady se najde pár adeptů na rozmlácení ovladače o stěnu (levely Tomb Wader nebo časovka u Hot Coco).
Crash Bandicoot: Warped je pro mě tedy klenot, který svou hodnotou přesahuje i hodnotu všech krystalů, dimantů, a relikvií (včetně těch platinových), které se ve hře vyskytují. Je to hra, kterou si rád zahraju po těch letech zas a znovu, bavím se u ní a pravidelně ji alespoň jednou ročně celou projdu na ePSXe emulátoru, společně se svým spolubydlícím. Je to hra, která je pro mě nenahraditelná a ve všech směrech dokonalá. A pokud jsem vás touto recenzí už dávno neznechutil, tak si můžete ještě na závěr projít seznam pro mě nezapomenutelných detailů a příhod, které jsem s třetím Crashem zažil:
- Nikdy nezapomenu na strach, když jsem omylem přepsal tátovu uloženou pozici s téměř stoprocentním postupem. Táta mi samozřejmě nic neudělal, ale zrovna nadšený taky nebyl.
- Nikdy nezapomenu, jak jsem se rozčiloval u levelů s letadýlky, které mi nakonec stejně musel splnit můj bratranec, fanda modelařiny a Ace Combatu.
- Nikdy nezapomenu na to, jak jsem se neuvěřitelně bál posledního levelu se světluškou.
- Nikdy nezapomenu na to, jak jsem byl překvapen, když se uprostřed warp roomu objevil modrý výtah a já tenkrát absolutně netušil, proč tam vlastně je.
- Nikdy nezapomenu na pocit zděšení, když jsem poprvé naběhl do elektrického plotu před vstupy do jiných časových etap.
- Nikdy nezapomenu na tu bžundu s bazukou.
- Nikdy nezapomenu na úlek a následný záchvat smíchu, když mě v jednom ze středověkých levelů odpálil dvojhlavý obr přímo na televizní obrazovku.
- Nikdy nezapomenu na zvuk, který vydává Aku-Aku, když ho Crash sebere. Doteď se s některými lidmi přu, co vlastně Aku-Aku říká. Pro mě je to jasné "hutrga", od nějž jsem odvodil název Hutrgant.
- Nikdy nezapomenu na jeden ze svých nejoblíbenějších boss figtů s Doctorem N. Ginem.
- Nikdy nezapomenu na to, jak jsem bytostně nenáviděl levely na skútru.
- Nikdy nezapomenu na své první dohrání hry na 100% (nebo spíše na 104%. A už vůbec nikdy nezapomenu na to, když jsem to dojel na celých 105%!!!).
- Nikdy nezapomenu na to, jak jsme s bratrancem přiřazovali postavy ve hře ke členům naší rodiny.
- Nikdy nezapomenu na ten parádní soundtrack.
- Nikdy nezapomenu na to, jak jsem ve futuristických levelech poprvé uviděl toho obřího robota s raketomety v každé ruce a taky na to, jak jsem "nakopal" ten jeho naleštěnej zadek svojí bazukou.
Nikdy nezapomenu...
Pro: Hratelnost a znovuhratelnost, bossové, časovky, hudba, bazuka, Crash, Hutrgant, ...
Proti: Lituji, nedokážu najít jediný zápor (snad jen ty levely na skútru mě mohly míň štvát)