Od Monochromy jsem čekala hru ve stylu Limbo nebo Toby Secret mine, což se také stalo. Kupodivu je snad prostředí hry ještě trochu depresivnější než u zmiňovaných her. Také mi přišlo, že se tvůrci inspirovali trochu z filmů Matrix, alespoň dle uskladněných těl ve speciálních inkubačních nádobách, obřím okem, které na nádoby dohlíží a spoustu robotů, kteří se starají o vše možné.

Ovládala jsem postavu kluka s červenou šálou. Celá hra je černobílá, akorát pár prvků jako například tato šála je červená, což působí moc pěkně. Ovládání je jednoduché, jen šipky pro běh do leva či doprava a šipka nahoru pro skákání plus ctrl pro tlačení lehčích věcí. Někdy mě ale i tak jednoduché ovládání dokázalo potrápit, protože ve hře je spousta míst, kde záleží na přesném skoku, přesném nastavení věci po které se dalo vylézt dále, a to vše ještě ve správný čas.

Brzy po začátku hry se zraní můj mladší bratr a musím ho všude nosit. Nebudu vám lhát, často jsem u počítače nadávala, že kdyby si ten malej mrzák nevymýšlel, že musí sedět jen pod lampou, měli bychom oba lehčí život. S bratrem na zádech se totiž nedá vyskočit dost vysoko, takže je často třeba ho někde ze zad sundat a připravit si nějaký lepší výstup vzhůru, abychom tam mohli vylézt oba.

Občas jsem narazila na zlého chlapíka, který nás chtěl chytit a zavřít do inkubátoru, takže bylo třeba před ním rychle utéci, což bylo občas o nervy. Jak jsem psala výše, prostředí hry je velmi pochmurné, jedná se o okolí továrny Monochroma, kde člověk nepotká skoro ani živáčka, jako dítě bych si sem určitě dobrovolně hrát nešla.

Podařilo se mi splnit všech pět achievementů, za což jsem šťastná, protože mám ráda dohrané hry na 100% a zde to nebylo až tak obtížné. Přiznám se aůe, že jsem občas použila návod na Youtube, abych posbírala všechny květiny.