Přišlo to jako rána z čistého nebe. Pročítám si články na svých oblíbených herních webech, když tu najednou malá zprávička o chystané speciální edici Inside. Mě osobně tenhle typ her, kde tři hodiny drtíte tlačítko „dopředu“, nikdy moc nebavil, ale tajemnost té ohlášené edice mě zaujala. No a samozřejmě i zvučné jméno společnosti RealDoll (více například zde). Slovo dalo slovo a já začal tenhle dva roky starý restík instalovat. Mezitím jsem se zběžně podíval na HowLongToBeat, abych zjistil, jestli se ta hra nehodí třeba i do výzvy. A hele, průměrný průlez hrou za tři a půl hodiny, walkthrough na YouTubu za necelé dvě – to bych mohl prubnout. A rovnou na hardcore. Ten den jsem sice chtěl dát prostor Chuchelovi, ale popravdě jsem měl zrovna chuť na něco, co nebude jako návštěva lunaparku.
„Co ale od Inside čekat?“ ptal jsem se sám sebe. LIMBO jsem sice už jednou rozehrál, ale byla to spíš taková pětiminutovka, než mě od něj něco vyrušilo, takže jsem ani neměl čas do něj trochu proniknout. Inside mi přišel už podle obrázků temnější. Ve spojení s mojí chřipkou by to mohl být parádní zážitek. No jo, ale taková výzva, to není jen tak. Chce to přípravu. A s léčebným pitným režimem budu mít co dělat, abych se v polovině hry nepočůral. Takže jde se na to.
19:00 – Nesu si jídlo – poslední večeře před hrou. Dávám si dva rohlíky s vysočinou a velký hrnek čaje. Sebou si beru i banán a minipiškoty, kdyby přišel hlad v průběhu hraní.
19:48 – Házím do sebe paralen.
19:50 – Jdu se důkladně vymočit.
19:53 – Spouštím hru.
19:55 – Přenastavuji ovládání (vážně se to hraje nativně na šipkách?)
20:01 – Mé první zvolání: „To je nádherná hra!“
21:03 – Můj první zásek. Místo, kde plujete v ponorce a snažíte se rozmlátit stěnu pod zavřenými vraty. Zeď jsem kompletně rozdrolil, ale furt jsem nevěděl, co mám dělat. Myslel jsem, že třeba prorazím pletivo nebo vlezu z ponorky a proplavu skrz. Jenže mi to furt nešlo. Zkejsnul jsem u toho asi 15 minut, načež jsem zjistil, jak se z ponorky vylézá (AAAAaaaaa!!!).
21:12 – Kručí mi v břiše, asi mi vyhládlo z těch hádanek. Dávám si banán a po chvíli i pár piškotů.
22:18 – První krize. V tento moment bych za normálních okolností hru vypnul, dal si pauzu a pak se k ní vrátil. Bohužel, chtěl jsem to na hardcore – mám to hardcore. (Krize naštěstí brzy odešla s příchodem mind-blowing finále).
22:59 – Závěrečné titule. Chci víc. Chci jíst. Chci si odskočit (a konečně můžu!)
Takže jaká vlastně hra byla? Nádherná. Naprosto předčila má očekávání. Není to tak dávno, co jsem rozehrál Little Nightmares, takže jsem trochu tušil do čeho jdu, neboť vizuálně jsou si hry podobné jako vejce vejci (no dobře, Inside je asi krapet minimalističtější). Herní mechanismy mě ale velice brzy pohltily a já si začal užívat každý krok a zejména každou interakci s prostředím. Musím zejména vyzdvihnout skvělou práci s bednami a podobnými věcmi, které se dají táhnout. Dokud nestisknete tlačítko interakce, tak kolem předmětu jenom chodíte a ani se o něj neotřete. Jakmile však příslušnou klávesu zmáčknete, vaše postava chytře sáhne do prostoru a začne s předmětem hýbat. To samé platí při lezení na tyto objekty. Okolí na vás reaguje a vy, pokud nebudete vědět do čeho jdete stejně jako já, budete dost často umírat. To byla asi první věc, která mě na hře překvapila. Nejen samotný fakt, že tu lze umřít (a to sakra brzo), ale hlavně to, jakými všemi způsoby. Na to, že se zde hraje za malé dítě (tedy nejspíš), si autoři nedělají příliš velkou hlavu s brutalitou, jaká některá úmrtí hlavního hrdiny provází. Velice příjemné je to, že vás hra příliš neprudí. Když zemřete, ve většině případů se objevíte pár krůčků od místa, kde se to stalo. Tím alespoň odpadá frustrace z nekonečného řešení stejných rébusů dokola.
A tím se dostávám ke druhé věci, která mě překvapila a sice to, že se jedná o logickou hru. Myslel jsem, že mě čeká jenom další walking simulator s nějakým tím mačkáním knoflíků a táháním za páčky. Nevím, jestli to bylo tím, že jsem na to nebyl připraven anebo prostě už blbnu z těch stále jednodušších her, ale Inside pro mě byl chvílemi opravdu obtížný. Po zdárném vyřešení hádanky ale přišel ten krásný pocit jako vždycky. Takovýto, jak si prvně člověk řekne, že je chytrej a po chvíli si uvědomí, že vlastně ta HRA je chytrá. A to je věc, kterou si často lidé neuvědomují. To, že vyřeší rébus sice svědčí o tom, že jsou nejspíš bedny, ale ten, kdo rébus vytváří, ten musí mít teprve mozkovnu. Během hry vás také nečekají žádné loadingy, což zcela jistě potěší a pomáhá to dokreslit tíživou atmosféru.
Grafika, jak už jsem zmínil, je nádherná. Užíval jsem si každé prostředí, každý detail a některé vodní záběry (zejména ty ze začátku hry) dokážou vyrazit dech. Světla a stíny tu nehrají koncert jenom pro oči, ale jsou součástí samotné hratelnosti, kde přidávají hře na nutnosti stealth postupu. Postavičky, se kterými přijdete do styku, jsou krásně vymodelované a velice osobitým způsobem děsivé. Vše kolem se hýbe, padá, prohýbá, leskne a působí tím správně znepokojivým dojmem.
Po zvukové stránce není moc co vytknout. Hudba zde zní spíše jen tak na okraj, aby podkreslila atmosféru. Prim zde hrají až různé zvuky, vzdechy a skřeky. Udělal jsem velkou chybu, že jsem si nasadil sluchátka až ke konci hry, zážitek by byl minimálně o polovinu silnější. Už i takhle mě štěkot psů dokázal dokonale vytrhnout z pohody, a co teprve se sluchátky?
Shrnutí:
Já jsem si hru užil a to královsky. Je to další příspěvek do kategorie "Hra jako umělecké dílo", konkrétně do složky "Bizár&Surreál". Nejprve jsem myslel, že hraju nějakou Orwellovinu, pak zase Akta X a nakonec z toho vzniklo něco, co si ani netroufám slovy popsat. Nejblíž se tomu asi přiblížil Douglas Adams, když se zmínil o poezii jistého Chrochtose Nadýmavého, jejíž název dost možná charakterizuje to, co vám hra na konci nabídne.
Plně si ale uvědomuji to, že jsem udělal chybu tím, že jsem Inside zařadil právě do této kategorie herní výzvy. Asi ve třetí čtvrtině jsem měl chuť si dát na chvíli pauzu, abych se z toho podivného světa nezbláznil. A kdybych to udělal (nebo kdybych to mohl udělat), tak bych si ji za jisté užil ještě daleko více. Takhle jsem si pomalu začal říkat, že už by to mohlo jako i skončit a začal jsem to brát trochu jako vopruz, že ji musím dojet do konce. Takže varování pro všechny účastníky Herní Výzvy v kategorii Hru nezastavíš: „Na tuhle příčku si dejte něco, co vás bude bavit, ale ne zas tak moc, aby vám to dovolilo si zkazit zážitek z hraní.“ V tomto případě se naštěstí hra během pár minut přetransformovala v něco naprosto bizarního, ujetého a „mozek-rozškvařujícího“, takže jsem se velice brzo vrátil k počátečnímu nadšení ze hraní (a ano, mluvím o té legendární závěrečné čtvrthodince.), ale být titul ještě tak o hodinku delší, tak by nebyla buď výzva nebo zážitek.
Už se těším, až si Inside dám ještě jednou (nebo až ho o víkendu ukážu přítelkyni). Předtím si ale načtu ještě pár teorií o možném výkladu toho, co nám hra vlastně chce, či nechce ukázat, zahraju si Limba a pokusím se z toho všeho nezbláznit. Tu noc, kdy jsem Inside dohrál, jsem totiž ani nemohl spát.
Hra dokončena v rámci herní výzvy 2018 – 4. Hru nezastavíš (hardcore)
„Co ale od Inside čekat?“ ptal jsem se sám sebe. LIMBO jsem sice už jednou rozehrál, ale byla to spíš taková pětiminutovka, než mě od něj něco vyrušilo, takže jsem ani neměl čas do něj trochu proniknout. Inside mi přišel už podle obrázků temnější. Ve spojení s mojí chřipkou by to mohl být parádní zážitek. No jo, ale taková výzva, to není jen tak. Chce to přípravu. A s léčebným pitným režimem budu mít co dělat, abych se v polovině hry nepočůral. Takže jde se na to.
19:00 – Nesu si jídlo – poslední večeře před hrou. Dávám si dva rohlíky s vysočinou a velký hrnek čaje. Sebou si beru i banán a minipiškoty, kdyby přišel hlad v průběhu hraní.
19:48 – Házím do sebe paralen.
19:50 – Jdu se důkladně vymočit.
19:53 – Spouštím hru.
19:55 – Přenastavuji ovládání (vážně se to hraje nativně na šipkách?)
20:01 – Mé první zvolání: „To je nádherná hra!“
21:03 – Můj první zásek. Místo, kde plujete v ponorce a snažíte se rozmlátit stěnu pod zavřenými vraty. Zeď jsem kompletně rozdrolil, ale furt jsem nevěděl, co mám dělat. Myslel jsem, že třeba prorazím pletivo nebo vlezu z ponorky a proplavu skrz. Jenže mi to furt nešlo. Zkejsnul jsem u toho asi 15 minut, načež jsem zjistil, jak se z ponorky vylézá (AAAAaaaaa!!!).
21:12 – Kručí mi v břiše, asi mi vyhládlo z těch hádanek. Dávám si banán a po chvíli i pár piškotů.
22:18 – První krize. V tento moment bych za normálních okolností hru vypnul, dal si pauzu a pak se k ní vrátil. Bohužel, chtěl jsem to na hardcore – mám to hardcore. (Krize naštěstí brzy odešla s příchodem mind-blowing finále).
22:59 – Závěrečné titule. Chci víc. Chci jíst. Chci si odskočit (a konečně můžu!)
Takže jaká vlastně hra byla? Nádherná. Naprosto předčila má očekávání. Není to tak dávno, co jsem rozehrál Little Nightmares, takže jsem trochu tušil do čeho jdu, neboť vizuálně jsou si hry podobné jako vejce vejci (no dobře, Inside je asi krapet minimalističtější). Herní mechanismy mě ale velice brzy pohltily a já si začal užívat každý krok a zejména každou interakci s prostředím. Musím zejména vyzdvihnout skvělou práci s bednami a podobnými věcmi, které se dají táhnout. Dokud nestisknete tlačítko interakce, tak kolem předmětu jenom chodíte a ani se o něj neotřete. Jakmile však příslušnou klávesu zmáčknete, vaše postava chytře sáhne do prostoru a začne s předmětem hýbat. To samé platí při lezení na tyto objekty. Okolí na vás reaguje a vy, pokud nebudete vědět do čeho jdete stejně jako já, budete dost často umírat. To byla asi první věc, která mě na hře překvapila. Nejen samotný fakt, že tu lze umřít (a to sakra brzo), ale hlavně to, jakými všemi způsoby. Na to, že se zde hraje za malé dítě (tedy nejspíš), si autoři nedělají příliš velkou hlavu s brutalitou, jaká některá úmrtí hlavního hrdiny provází. Velice příjemné je to, že vás hra příliš neprudí. Když zemřete, ve většině případů se objevíte pár krůčků od místa, kde se to stalo. Tím alespoň odpadá frustrace z nekonečného řešení stejných rébusů dokola.
A tím se dostávám ke druhé věci, která mě překvapila a sice to, že se jedná o logickou hru. Myslel jsem, že mě čeká jenom další walking simulator s nějakým tím mačkáním knoflíků a táháním za páčky. Nevím, jestli to bylo tím, že jsem na to nebyl připraven anebo prostě už blbnu z těch stále jednodušších her, ale Inside pro mě byl chvílemi opravdu obtížný. Po zdárném vyřešení hádanky ale přišel ten krásný pocit jako vždycky. Takovýto, jak si prvně člověk řekne, že je chytrej a po chvíli si uvědomí, že vlastně ta HRA je chytrá. A to je věc, kterou si často lidé neuvědomují. To, že vyřeší rébus sice svědčí o tom, že jsou nejspíš bedny, ale ten, kdo rébus vytváří, ten musí mít teprve mozkovnu. Během hry vás také nečekají žádné loadingy, což zcela jistě potěší a pomáhá to dokreslit tíživou atmosféru.
Grafika, jak už jsem zmínil, je nádherná. Užíval jsem si každé prostředí, každý detail a některé vodní záběry (zejména ty ze začátku hry) dokážou vyrazit dech. Světla a stíny tu nehrají koncert jenom pro oči, ale jsou součástí samotné hratelnosti, kde přidávají hře na nutnosti stealth postupu. Postavičky, se kterými přijdete do styku, jsou krásně vymodelované a velice osobitým způsobem děsivé. Vše kolem se hýbe, padá, prohýbá, leskne a působí tím správně znepokojivým dojmem.
Po zvukové stránce není moc co vytknout. Hudba zde zní spíše jen tak na okraj, aby podkreslila atmosféru. Prim zde hrají až různé zvuky, vzdechy a skřeky. Udělal jsem velkou chybu, že jsem si nasadil sluchátka až ke konci hry, zážitek by byl minimálně o polovinu silnější. Už i takhle mě štěkot psů dokázal dokonale vytrhnout z pohody, a co teprve se sluchátky?
Shrnutí:
Já jsem si hru užil a to královsky. Je to další příspěvek do kategorie "Hra jako umělecké dílo", konkrétně do složky "Bizár&Surreál". Nejprve jsem myslel, že hraju nějakou Orwellovinu, pak zase Akta X a nakonec z toho vzniklo něco, co si ani netroufám slovy popsat. Nejblíž se tomu asi přiblížil Douglas Adams, když se zmínil o poezii jistého Chrochtose Nadýmavého, jejíž název dost možná charakterizuje to, co vám hra na konci nabídne.
Plně si ale uvědomuji to, že jsem udělal chybu tím, že jsem Inside zařadil právě do této kategorie herní výzvy. Asi ve třetí čtvrtině jsem měl chuť si dát na chvíli pauzu, abych se z toho podivného světa nezbláznil. A kdybych to udělal (nebo kdybych to mohl udělat), tak bych si ji za jisté užil ještě daleko více. Takhle jsem si pomalu začal říkat, že už by to mohlo jako i skončit a začal jsem to brát trochu jako vopruz, že ji musím dojet do konce. Takže varování pro všechny účastníky Herní Výzvy v kategorii Hru nezastavíš: „Na tuhle příčku si dejte něco, co vás bude bavit, ale ne zas tak moc, aby vám to dovolilo si zkazit zážitek z hraní.“ V tomto případě se naštěstí hra během pár minut přetransformovala v něco naprosto bizarního, ujetého a „mozek-rozškvařujícího“, takže jsem se velice brzo vrátil k počátečnímu nadšení ze hraní (a ano, mluvím o té legendární závěrečné čtvrthodince.), ale být titul ještě tak o hodinku delší, tak by nebyla buď výzva nebo zážitek.
Už se těším, až si Inside dám ještě jednou (nebo až ho o víkendu ukážu přítelkyni). Předtím si ale načtu ještě pár teorií o možném výkladu toho, co nám hra vlastně chce, či nechce ukázat, zahraju si Limba a pokusím se z toho všeho nezbláznit. Tu noc, kdy jsem Inside dohrál, jsem totiž ani nemohl spát.
Hra dokončena v rámci herní výzvy 2018 – 4. Hru nezastavíš (hardcore)
Pro: Grafika, atmosféra, interakce s předměty, umělecké ztvárnění, možnost vlastní interpretace, systém checkpointů, hádanky
Proti: Neuškodilo by ovládání na myši, před samotným finále ztrácí na tempu (nebo jsem si možná měl dát přestávku?)