V moskevském metru jsem strávil něco kolem devíti a půl hodiny herního času. Což vlastně není tak úplně pravda. Nebyl jsem jen tam, ale samosebou i na povrchu. Pro mě konkrétně bylo ale více zapamatovatelné prostředí pod městem. Právě tam se totiž autorům podařilo vybudovat tu pravou atmosféru, kterou jsem od hry čekal. A jak jsem si tento exkurz užil? Dosti rozporuplně.

Zpočátku mě hra opravdu nadchla a velice bavila. Zejména jsem uvítal, že ve většině lokací, kde jsou lidští protivníci, si lze vybírat ze dvou různých postupů hrou - klasickou střílečkou a stealth. Já osobně ve většině her raději procházím nepřátelům za zády a tiše je odstraňuji pistolí s tlumičem z bezpečného úkrytu. První investice byla tedy do tlumiče. Samotný systém vylepšování zbraní se mi ve hře velice líbil. Nic složitého, ale každá úprava se citelně projevila na chování zbraně. Já koneckonců ani nevím, jaké všechny zbraně v Metru jsou. Prakticky celou hru jsem prošel s revolverem vybaveným tlumičem a krátkou optikou s nočním viděním. Druhou zbraní byl Bastard, který jsem si upravil tak, aby byl jen polovičním bastardem a k tomu všemu ještě co možná nejtišším. Poslední zbraní byla velice silná a proti příšerám účinná brokovnice na šest nábojů (ale s velice, velice pomalým nabíjením). Pouze v poslední části hry jsem revolver vyměnil za plamenomet. Ne, že by bylo na výběr málo zbraní, ale zkrátka mi bylo líto nechat své, za těžce vydělané nábojnice, upravené zbraně někde na dně stoky.

Nehrál jsem originální verzi, která jistě byla o dost osekanější (alespoň podle recenzí), ale i přesto musím vyzdvihnout několik příjemných detailů. Velmi se mi líbily efekty jako mouchy na obrazovce v blízkosti rozkládajících se mrtvol. Samotný nápad s možností utřít si hledí plynové masky poté, co je zaneřáděná od krve, slizu nebo vody je velice funkční „fičura“ a na poli FPS přináší příjemné osvěžení. Svítilna hází parádní stíny a celkově je hra graficky na perfektní úrovni. Co mě mile překvapilo byla "kvalitní tma". Toto slovní spojení zní sice dost divně, ale když se podíváte na hry jako Fallout 4, kde je v prostorách metra nebo jeskyních světla jako v lunaparku, jistě mi dáte za pravdu, že tma je zde opravdu taková, jaká má být – temná a černá. Mě jakožto arachnofobovi největšího kalibru se zážitek ze tmy ještě o něco znásobil tím, že jsem byl nucen některé pasáže procházet s téměř zavřenýma očima.

Ve hře (hlavně v první polovině) je i několik skvělých postav. Zejména Bourbon a Chán jsou jedni z nejsympatičtějších NPC postav, po jejichž boku jsem měl tu čest bojovat. Metro 2033 taky hodně hraje na hlášky, kterých je ve hře požehnaně.

Z hratelnosti bych ještě rád zmínil velice krátké loadingy. Často se mi stávalo, že než jsem dočetl krátký záznam na nahrávací obrazovce, už jsem mohl dávno hrát dál. Ve hře je sice hromada skriptů, ale většinou vše působí realisticky a celistvě. Hodně se mi líbila uvěřitelnost scény, kdy se s Arťomem dostanete do archivu, kde máte hledat v místnosti plné kovových kartoték jakýsi dokument. V drtivé většině her by vás buďto hra přímo zavedla ke správnému šuplíku tím, že by ho například problikávala nebo by spustila animaci, kde postava ihned nalézá, co hledá. V Metru ale ne. Spustí se vám skript, kde Arťom prohledává více než tucet zásuvek, než najde to, co hledá. S vědomím toho, že máte za zády jednoho z nejsilnějších nepřátel hry, jsem byl vcelku napjatý, kdy na mě Knihovník vyskočí. I samotný nápad s kompasem, jakožto do hry plně implementované funkcionality, mi velice sedl.

Ale dost bylo chválení, teď se pustíme do kritiky. Proč jsem dal hře 65%? To je jednoduché, kousek za druhou polovinou mi začalo připadat, že trochu ztrácí tempo. Nejprve trochu, pak trochu víc. Někde ve třetí čtvrtině už mě ani příliš nezajímalo, jak to celé dopadne a chtěl jsem mít hru co nejrychleji za sebou. Rezignoval jsem tedy na stealth průchod a hrou jsem spíše už jen probíhal. Došlo to dokonce tak daleko, že jsem ani pořádně nevěděl, jaký je Arťomův motiv k tomu nechat se ozařovat, zabíjet, servávat z kůže, a ještě se přitom skotačit s Temnými. A samotný návěr jsem čekal více strhující. Poslední kapitola byla vpodastatě jen o tom někam se dostat, chvíli halucinovat a pak shlédnout titulky. No a ani jsem se pořádně nedozvěděl, co to jsou ti Temní a proč je zrovna Arťom tak často vídá. Možná jsem to přehlédl. Možná mě odpověď čeká v pokračování, nevím. Dosti nesmyslné mi připadalo ovládání kulometu na drezíně. K pohybu doleva a doprava se používaly klávesy "A" a "S", ale nahoru a dolů se mířilo myší. Proč? Kvůli vyšší obtížnosti? Ne děkuji, přišlo mi to spíš frustrující než obtížné. Takže asi takhle. Nebýt ztráty tempa a atraktivnosti ve druhé polovině hry, tak si jistě hra odnese mnohem vyšší hodnocení. Ale pokud mě jinak parádní hra pozvolna přestává bavit, nemůžu hodnotit jinak.

Hra dokončena v rámci herní výzvy 2018 – 6. Sousedy si nevybereš (hardcore)