Že by ze mě nebyl dobrý detektiv, jsem už zjistila při hraní předchozího dílu. Jelikož mám ale detektivky ráda, rozhodla jsem se Sherlocka znovu zkusit.

Ač hra nabízí hraní z pohledu první osoby, které preferuji, v tomto případě jsem se rozhodla hrát hru z pohledu třetí osoby. Už u hry Darkness Within: In Pursuit of Loath Nolder, jsem zaregistrovala, že se mi může u hraní z pohledu první osoby dělat nevolno a Sherlock byl bohužel stejný případ.

Kriminální případy zde byly skvěle vymyšlené, avšak uvítala bych jich více na úkor miniher, kterých bylo na můj vkus až příliš.
Nejvíce mě minihry potrápily v hrobce (nejvíce času jsem strávila v místnosti s nášlapnými dlaždicemi, mezi kterými jsem měla najít cestu, a přitom se neotrávit plynem) a také cestu skrz bažinu v prvním případu jsem si řádně „užila“. Oproti tomu třeba hraní petangu mě velmi bavilo.

Případy jako takové mi nepřišly nijak přehnaně lehké ani těžké. Nejvíce jsem bojovala se sestavováním profilů osob a převážnou část jsem odhadla špatně, což ale naštěstí ve výsledku nemělo na nic vliv.

Co mě ale celou dobu hraní vytáčelo byl pisklavý hlásek Kate a vlastně celá příběhová linie týkající se jí a Alice. Obě dvě mi lezly na nervy už od začátku a bezmoc, ve které se zde ocitám, mě štvala o to více. Závěr hry však navzdory všemu obměkčil mé srdce a citově nevyrovnané Kate se mi zželelo.