Hodnocena základní hra + The White March Part I
Pillars of Eternity začínají na první pohled dost dobře. Tvorba postavy je dost komplexní a přitom přehledná a nějak člověk přežije i to že polovina ras vypadá jak plivanec na monitoru. A pak vás čekají větvené rozhovory, průzkum, puzzly, rozhodnutí na kterých - alespoň se zdá, záleží, v rozhovorech si určujete vaší minulost (popravdě stane se tak dvakrát za celou hru, hned na začátku), peněz je málo, interaktivní události a rozhovory co zohledňují vlastnosti a dovednosti. Inventář je přehledný, herní systém provázaný a tváří se logicky.
Tohle všechno nějak to funguje cca do čtvrtiny či třetiny hry. Se zvyšujícím množstvím společníků a schopností začínají být souboje silně nepřehledné, ale kromě toho taky přestanou bavit. Nepřátelé jsou v posledku všichni stejní, kouzla také (radost jsem snad měl jen z vysokoúrovňového kouzla co změní protivníka v bezbranné prasátko) a o vybavení snad ani nemluvit. Ve vybavení, včetně toho magického, se vůbec začnete dost brzo topit a tak to všechno prodáte - ke konci hry, ač jsem se jí od poloviny snažil co nejrychleji dokončit a ani předměty nesbíral jsem měl asi 200 tisíc zlatých (a to jsem přebudoval celou pevnost).
Snad by to mohl zachránit příběh a svět, ale nestane se tak. Příběh PoE je překombinovaný a samoúčelný, pořádně začíná cca až ve třetině hry a vypadá to že jeho scénarista moc sledoval nějaký pořád na EZO.TV. Chybějí tam je archeoastronauti. Svět Eory (jeden z nejgeneričtějších a nejhnusnějších názvů fantasy světů) nemá bezduché jen Jelenolesí, ale je bezduchý zcela celý. Hned vedle fantasy Nové Anglie leží fantasy Mexiko, pak fantasy Havaj a pak fantasy Grónsko a uctívá se panteon božstev vhodných pro opravdové masochisty (což je ještě bizarnější ve světle odhalení během hlavního příběhu). Ze společníků jsme si nakonec oblíbil jen Sagani, Hiraviase a kupodivu i Kanu. Nezlomný (Durance) je zapšklej, nudnej dědek co hodně mluví, ale málo z toho co říká má nějakou hodnotu a Plačící Matka (Grieving Mother) je rádoby intelektuální výpotek Chrise Avellona.
A možná by všechno šlo přežít nebýt tuny nekonečných nahrávacích obrazovek. Jeden z hlavních úkolů zahrnuje tři rozhovory, jednu interakci s prostředím, souboje a loot v dvou pidi interiérech a DVANÁCT nahrávacích obrazovek. S ohledem na tenhle „prvek“, který naprosto zabíjí jakýkoliv zážitek, byl nejradši snížil hodnocení ještě o 10%, ale je mi to hloupé s ohledem na to že jsem nakonec dohrál.
Pillars of Eternity začínají na první pohled dost dobře. Tvorba postavy je dost komplexní a přitom přehledná a nějak člověk přežije i to že polovina ras vypadá jak plivanec na monitoru. A pak vás čekají větvené rozhovory, průzkum, puzzly, rozhodnutí na kterých - alespoň se zdá, záleží, v rozhovorech si určujete vaší minulost (popravdě stane se tak dvakrát za celou hru, hned na začátku), peněz je málo, interaktivní události a rozhovory co zohledňují vlastnosti a dovednosti. Inventář je přehledný, herní systém provázaný a tváří se logicky.
Tohle všechno nějak to funguje cca do čtvrtiny či třetiny hry. Se zvyšujícím množstvím společníků a schopností začínají být souboje silně nepřehledné, ale kromě toho taky přestanou bavit. Nepřátelé jsou v posledku všichni stejní, kouzla také (radost jsem snad měl jen z vysokoúrovňového kouzla co změní protivníka v bezbranné prasátko) a o vybavení snad ani nemluvit. Ve vybavení, včetně toho magického, se vůbec začnete dost brzo topit a tak to všechno prodáte - ke konci hry, ač jsem se jí od poloviny snažil co nejrychleji dokončit a ani předměty nesbíral jsem měl asi 200 tisíc zlatých (a to jsem přebudoval celou pevnost).
Snad by to mohl zachránit příběh a svět, ale nestane se tak. Příběh PoE je překombinovaný a samoúčelný, pořádně začíná cca až ve třetině hry a vypadá to že jeho scénarista moc sledoval nějaký pořád na EZO.TV. Chybějí tam je archeoastronauti. Svět Eory (jeden z nejgeneričtějších a nejhnusnějších názvů fantasy světů) nemá bezduché jen Jelenolesí, ale je bezduchý zcela celý. Hned vedle fantasy Nové Anglie leží fantasy Mexiko, pak fantasy Havaj a pak fantasy Grónsko a uctívá se panteon božstev vhodných pro opravdové masochisty (což je ještě bizarnější ve světle odhalení během hlavního příběhu). Ze společníků jsme si nakonec oblíbil jen Sagani, Hiraviase a kupodivu i Kanu. Nezlomný (Durance) je zapšklej, nudnej dědek co hodně mluví, ale málo z toho co říká má nějakou hodnotu a Plačící Matka (Grieving Mother) je rádoby intelektuální výpotek Chrise Avellona.
A možná by všechno šlo přežít nebýt tuny nekonečných nahrávacích obrazovek. Jeden z hlavních úkolů zahrnuje tři rozhovory, jednu interakci s prostředím, souboje a loot v dvou pidi interiérech a DVANÁCT nahrávacích obrazovek. S ohledem na tenhle „prvek“, který naprosto zabíjí jakýkoliv zážitek, byl nejradši snížil hodnocení ještě o 10%, ale je mi to hloupé s ohledem na to že jsem nakonec dohrál.
The Banner Saga 2