S hlavní hrdinkou Aurorou jsem se ocitl v pohádkovém světě Lemuria, a musel jsem pro tento svět získat zpět nebeská tělesa, která Černá královna ukradla. Svět Lemuria mě velice nadchnul a vizuálně naplnil mé smysly. Opravdu pohádka, jak se patří. Přes různé nástrahy jsem se dostával ve hře dál a dál, a poznával nové přátele, kteří se pak stali i mými společníky.

Bojový mechanismus hry mě mnohdy řádně potrápil. Sice jsem měl dostatek společníků, které jsem při souboji mohl využít, ale rozpoznání slabých míst nepřátel a vybrání správného z řady útoků, bylo mnohdy obtížné. Člověk tu musí řádně taktizovat a reagovat na akce nepřátel, kdy je může i díky svému společníkovi vrátit nazpátek a tím oddálit jejich útok. Ale po pár hodinách soubojů jsem již všemu přišel na kloub a využíval pár základních útoků. Byly zde však další možnosti jako ochranná kouzla apod. Ty jsem však nevyužíval, protože mi připadalo, že mě akorát zpomalují a dávají mi nevýhodu díky tahovému stylu boje. Ale je to možná mou základní taktikou, kterou jsem si vybral. Rozhodně neříkám, že by nebyla užitečná.

Když se nad tím tak zpětně zamyslím, tak hra řádně procvičila i mé strategické myšlení. Ale co mě nejvíc na hře mrzelo, bylo velké množství stereotypních soubojů, které oživilo akorát větší spektrum mých společníků.