Herní výzva 2018: číslo 5 - Nervy z oceli

Hra mého dětství, díky kamarádovi, který mi hru jednoho dne přinesl půjčit domů. Jelikož on měl u babičky jenom PS2, nainstalovali jsme to na mé mašině. Bylo to překvapení, když se hra rozeběhla, a já tak poprvé okusil chuť druhé světové války v nějaké pořádné střílečce.

Jelikož už jsem ji tehdy s kamarádem skoro celou dohrál (vyjma poslední mise), rozhodl jsem se dát si to na nejtěžší obtížnost kvůli výzvě. Hru jsem si částečně pamatoval. Tedy přesněji řečeno mise do Omaha Beach jsem znal vcelku nazpaměť, jenomže na nejtěžší obtížnost to byla úplně nová výzva.

Čekal jsem trochu větší inteligenci u nepřátel, ale toho se mi nedostalo. Sice mě párkrát byly schopní trefit ihned jak jsem vylezl z rohu, i když už jsem o nich věděl a zabít mě. To ale bylo všechno. Jediné, co se opravdu změnilo byl počet nepřátel, kterých bylo skutečně až příliš mnoho, a připadal jsem si jako "Rambo", kterého vyslali na poslední misi.

Smrt byla na denním pořádku. Většinou stačily čtyři zásahy a padl jsem k zemi mrtev. Lékárniček bylo málo, a tak nastoupil trend sajvovat na každém rohu, nebo po každém zabitém nepříteli. To se stalo spíše až po misi v Omaha Beach, protože po ní hra o dost přitvrdila.

U hry jsem se bavil, i přesto umírání a kochal jsem se rozličnými lokacemi. Ať už to byl les nebo budova. Hra si mě i potěch letech získala zpátky. Zbraně byly také skvělé. Nejvíce jsem si oblíbil Thompson, ale musel jsem hodně často používat sniperku, což nikdy nebylo mojí dominantou, jenomže tady to jinak nešlo.