V euforii nad tím, jak se mi nakonec mocně zalíbila série Dragon Age, rozhodla jsem se vyzkoušet další mnou dlouho opomíjenou Bioware hru Mass Effect. Nebyl to dobrý nápad.

ME ze všeho nejvíc působí jako kdyby studio vyvíjelo další počin ze světa Star Wars a někde v průběhu jim někdo sebral licenci, svačiny a zbytky smyslu pro drama, neboť výsledek vypadá jako mladší a opožděnější sourozenec KotORu.
Hráč se dostává do role commander Shepard, v mém podání vypadající jako Wednesday Addams po těžkém traumatu, živoucí legendy, survivalisty a minimálně v Citadel a přilehlých guberniích docela známé persony. Už tohle mě zarazilo, jednak dávám přednost alespoň náznaku modelu from zero to hero, jednak mé suspension of disbelief moc neprospívaly oslavné řeči na každém kroku, když měla chudák Shepard fskutčnosti problém trefit do dveří. Tohle by šlo zachránit lepší expozicí příběhu hlavní postavy, ta ovšem nenastala - pár strohých vět v životopisu rozhodně expozici nedělá.
Další problém nastal v moment, kdy se postavy začaly bavit a já znechuceně zjistila, že Shepard můžu s klidem přezdít na Retard. Možnosti odpovědí oscilují od space Jesus, přes space spoilsport až po space asshole, jedna je horší než druhá a druhá otravnější než třetí. Dlužno podotknout, že ve své retardaci rozhodně nebyla osamocena, jako kreténi se tu více, tu méně projevovali naprosto všichni, od parťáků až po náhodné kolemjdoucí.
Btw. budiž toto zaznamenáno jako první Bioware hra, kde mě ani nenapadlo zkoušet romance a to jsem jednou ze zvědavosti přetrpěla Anomena a Anomena 2.0., tedy Cartha Onasiho.

Tím se dostávám k dalším velkým negativům ME: příběhu a settingu, jejich vyprávění a přiblížení. Příběh mi přišel pro změnu jako KotOR II realoaded aneb našňupnutý zlý emzák se spojí se zlou Bene Gesseriťankou & zlými roboty a chce vyhladit všechno živé v galaxii. Netrvalo dlouho a začala jsem doufat, že jim to podaří. V cestě mu však měla stát právě hrdinná Shepard, toho času za kulervoucně patetického projevu přijata mezi vesmírné agenty over 9000 Spectres, přesto, že její projevy před Councilem byly napsané tak, že by ji neměli přijmout ani pozici trhače lístků v kině. K tomu jí budiž dopománej společníci, kteří mne po pár rozhovorech přesvědčili, že se s nimi nechci bavit a hnusná spaceship Normandy.
Nástin hlavní příběhové linky, ukotvení vlastní postavy i společníci, což jsou vlastně takové minipříběhy mne tedy vesměs otrávili, což je dost problém - když si pro zjednodušení vezmu GNS theory, jsem silně narativní typ. Pokud mne tato složka ve hře neuspokojí až naštve, má taková hra automaticky obří postihy na charismu. Dále mne nesmírně baví prozkoumávat setting a hrabat se v lore - pokud mne toto zaujme, což se u ME naneštěstí nestalo. Celá galaxie ve mně budila stísněný dojem stejných nezajímavých koridorů na malém prostoru, procházela jsem jimi beze špetky zájmu a zatímco u dost jiných her (třeba ty Dragon Age) jsem strávila hromadu času hrabáním se v codexech i neherního prolézání různými game wiki, tady ani ťuk. Setting ME mě obešel vpravdě intergalaktickým obloukem. Zčásti to bude problém čistě subjektivního vkusu se kterým sebelepší hra nic nanedělá, ale zčásti za to též může zdejší sedativní/dementní prezentace takřka čehokoli.
Takže příběh nic, postavy nic, setting nic... gamistická (či mechanická) složka je pro mne obvykle na místě hezkého bonusu. Když zaujme a vyloženě baví je to pochopitelně příjemné, když není otravná, je to dobré, když mě štve, je to zlé. Nepřekvapivě, ME je ten třetí případ. Zdejší bojový systém je hrůza s ďáblem spářená, něco tak neohrabaného a těžkopádného jsem už nějakou chvíli nepotkala. Hnis.

A dobrá, uznávám, že vyčítat 11 let staré hře grafiku je možná trochu ošklivé, ale ME je ještě ke všemu neobyčejně hnusný. Hrozná barevná paleta, splývající prostředí, ksichty jak po ráně kladivem.

Netuším, čím si ME vysloužil takovou všeobecnou oblíbenost, se mnou se minul o mnoho světelných let a nejspíš i slušnou porci vesmírů.