Layers of Fear je horor, který není hororem. Respektive se snaží být hororem, ale určitě se, podobně jako já, dostanete do fáze, kdy už vám bude vlastně tak nějak ukradené, kterak putování ve strašidelném sídle skončí. Předně se jedná o walking simulator, kdy budete hlavně otevírat věci. Dveře, zásuvky a šatní skříně vyplňují většinu místností a zhruba v jednom z deseti případů možná najdete i nějaký ten dopis nebo nic neříkající obrázek.

Nejhorší ze všeho je každopádně tuctovost. Rodinné sídlo na samotě, psychedelické chvilky a většinu lekaček jste už někde viděli. Celá hra mi připomíná laciný strašidelný dům na kdejaké pouti. Snad jen hudba chvílemi zachraňuje atmosféru, ale je jí zoufale málo. Dále tu máme nemožnost smrti či nějakého jiného způsobu neúspěšného konce. Proč bych se měl bát, když vím že se mi nikdy nic nestane?

Být Layers of Fear filmem, tak se vysílá někdy po desáté večerní a po jednom shlédnutí ho rychle vymažete z paměti. Takhle zůstává jenom tuctovou hrou v, už pomalu přesyceném, žánru.