Série God of War jednu chvíli patřila k titulům, kvůli kterým bych si rád koupil konzoli. Tehdy na střední škole stačilo jen to, jak spolužák popisoval některé QTE. Časem jsem však zjistil, a během hraní remasteru trojky i potvrdil, že ty hry v podstatě nemají co nabídnout. To se nyní s příchodem nového dílu změnilo.
Hra odvyprávěla příběh o bozích z poněkud civilního pohledu, změnila prostředí a přidala Kratosovi krom té nasranosti i trochu lidskosti. Právě na vztahu Kratose s mladým Atreem hra staví. Podobně jako Joel a Ellie v Last of Us prožijete s dvojící dlouhé putování, na jehož konci zamrzí možná jen to, že je hra definitivně „jen“ prvním dílem nové série. Co rozehrává je prostě takovým údělem prvních dílů. Na kolosální bitvy s bossy rovnou zapomeňte. Bossů je tu sice požehnaně, ale žádný srovnatelný s předchozími tituly, jelikož budete kácet zpravidla jen trolly. Na jednu stranu je to trochu škoda, na tu druhou to ladí s civilnějším vyzněním tohoto dílu a na závěr vlastně budete rádi, že můžeme snít o budoucích masakrech. Kratos totiž nejenže moc důležitých postaviček nezabil, ale ještě je ani nepotkal. A prostor k tomu, aby se zas nasral vývojářům jistojistě nebude činit problém.
K tomu se váže i celkové tempo hry. Hru jsem odehrál za asi 30 hodin, s tím že mi tam zbývá tak 30% collectibles a mám určitě chuť je vyzobat a splnit výzvy. Největší oblast máte k dispozici hned na začátku s tím, že si občas odemknete možnost cestovat do jednoho z dalších osmi světů, které tato mytologie nabízí. Bohužel se nepodíváme do všech a některé slouží jen jako arény a jiné výzvy. Což může mrzet, zvlášť když do toho nejlákavějšího se tuplem nepodíváme, ale znovu si je za vhodno připomenout, že další díly budou definitivně následovat.
A to je dobře!
Hra se totiž hraje perfektně. Se sekyrou a štítem jde vykouzlit takové množství pohybů, že je do konce hry stejně znát všechny nebudete. Před vydáním jsem slyšel názor tvůrců, že se snažili, aby ve hře byly všechny možné typy útoků, které by mohl mít hráč chuť vyzkoušet. A nekecali. Štítem budete odhazovat nepřátelé do zdí. Ťuknete je štítem, pak pěstí do štítu, nemrtvý odletí, vše je doprovázeno duněním. Sekyra se bude zatínat do nepřátel a znovu se vám vracet do ruky. Díky vibracím a perfektnímu ozvučení (hráno se sluchátky) jsem si občas připadal jako na Nový rok uprostřed ohňostrojů. Ačkoliv preview zmiňovali vyspělost hry a to, že se Kratos změnil, určitě to neberte tak, že bude najednou vše vraždit v rukavičkách. Hra se mi zdá nabeton brutálnější, než trojka. Roztrhnutí čelisti vlkodlakovi až k pupku included. Ke konci hry byl i Atreus takovým pomocníkem při souboji, že mi vylepšování jeho statistik přišlo ze všeho nejdůležitější. Často mi tahal trn z paty.
Nelze ke hře najít moc výtek. Revoluce to určitě není, příběh občas působí trochu na sílu tažený vpřed a jedna „Čechovova zbraň“ působila až trapně. Ale koho to zajímá, je to God of War. Dlouho mě tak nic nepohltilo. Má to skvělý příběh dvou rozbitých rodin a myslím, že publiku (včetně mě) určitě nebude vadit, že se některé situace vyřeší trošku absurdněji.
Hra odvyprávěla příběh o bozích z poněkud civilního pohledu, změnila prostředí a přidala Kratosovi krom té nasranosti i trochu lidskosti. Právě na vztahu Kratose s mladým Atreem hra staví. Podobně jako Joel a Ellie v Last of Us prožijete s dvojící dlouhé putování, na jehož konci zamrzí možná jen to, že je hra definitivně „jen“ prvním dílem nové série. Co rozehrává je prostě takovým údělem prvních dílů. Na kolosální bitvy s bossy rovnou zapomeňte. Bossů je tu sice požehnaně, ale žádný srovnatelný s předchozími tituly, jelikož budete kácet zpravidla jen trolly. Na jednu stranu je to trochu škoda, na tu druhou to ladí s civilnějším vyzněním tohoto dílu a na závěr vlastně budete rádi, že můžeme snít o budoucích masakrech. Kratos totiž nejenže moc důležitých postaviček nezabil, ale ještě je ani nepotkal. A prostor k tomu, aby se zas nasral vývojářům jistojistě nebude činit problém.
K tomu se váže i celkové tempo hry. Hru jsem odehrál za asi 30 hodin, s tím že mi tam zbývá tak 30% collectibles a mám určitě chuť je vyzobat a splnit výzvy. Největší oblast máte k dispozici hned na začátku s tím, že si občas odemknete možnost cestovat do jednoho z dalších osmi světů, které tato mytologie nabízí. Bohužel se nepodíváme do všech a některé slouží jen jako arény a jiné výzvy. Což může mrzet, zvlášť když do toho nejlákavějšího se tuplem nepodíváme, ale znovu si je za vhodno připomenout, že další díly budou definitivně následovat.
A to je dobře!
Hra se totiž hraje perfektně. Se sekyrou a štítem jde vykouzlit takové množství pohybů, že je do konce hry stejně znát všechny nebudete. Před vydáním jsem slyšel názor tvůrců, že se snažili, aby ve hře byly všechny možné typy útoků, které by mohl mít hráč chuť vyzkoušet. A nekecali. Štítem budete odhazovat nepřátelé do zdí. Ťuknete je štítem, pak pěstí do štítu, nemrtvý odletí, vše je doprovázeno duněním. Sekyra se bude zatínat do nepřátel a znovu se vám vracet do ruky. Díky vibracím a perfektnímu ozvučení (hráno se sluchátky) jsem si občas připadal jako na Nový rok uprostřed ohňostrojů. Ačkoliv preview zmiňovali vyspělost hry a to, že se Kratos změnil, určitě to neberte tak, že bude najednou vše vraždit v rukavičkách. Hra se mi zdá nabeton brutálnější, než trojka. Roztrhnutí čelisti vlkodlakovi až k pupku included. Ke konci hry byl i Atreus takovým pomocníkem při souboji, že mi vylepšování jeho statistik přišlo ze všeho nejdůležitější. Často mi tahal trn z paty.
Nelze ke hře najít moc výtek. Revoluce to určitě není, příběh občas působí trochu na sílu tažený vpřed a jedna „Čechovova zbraň“ působila až trapně. Ale koho to zajímá, je to God of War. Dlouho mě tak nic nepohltilo. Má to skvělý příběh dvou rozbitých rodin a myslím, že publiku (včetně mě) určitě nebude vadit, že se některé situace vyřeší trošku absurdněji.
Elden Ring: Shadow of the Erdtree