Takový pocit paranoie jsem už během hraní dlouho nezažil – naposledy u Vampire the Masquerade: Bloodlines. Proč jsem však hru, která mi připomíná pro mne nejlepší hru vůbec, nechával ležet tak dlouho a dohrál ji až po dvou letech? Může za to technický stav, který ani dnes není ideální. Oželím klidně všelijaké efekty, ale nemožnost mít plynulý a ostrý obraz mi hru napoprvé hodně znechutila (teď už šlape líp i s nastavením toho ostření). Ke všemu se připsaly neduhy, které trápily už předešlý díl a které jsou tak trochu herními mechanikami, takže se jich hráč jen tak nezbaví (baterie a knockouty). Dokonce jsem měl jednu chvíli zlomyslnou radost nad tím, že trojka nebude.

Deus Ex měl tedy nelehký úkol. Musel odčinit to, co způsobil při vydání svým technickým stavem. Musel mě zaujmout natolik, že budu dobrovolně hrát podruhé prvních 12 hodin hry, a hlavně v tom nejideálnějším případě najít cestu k mému srdci. Což se mu nakonec víc než podařilo! Ale cesta to byla nelehká…

Co mi vadilo byly dlouhé loadingy během cestování. A navíc Praha mohla být spojená, bez nutnosti metro využívat. Ale to už by byl asi technicky zabiják HW. Co mě naopak potěšilo je Adamovo „cestování“ ke konci hry. Prostě hra vám tak nějak nenásilně ukáže, že se situace hodně změnila a na rozdíl od jízdy metrem to působilo docela atmosféricky.

Další věc, která trochu zamrzí je, že hra má perfektní způsob hledání cest k cíli, který je ale zabit tím, že jsou cesty zaprvé extrémně bijící do očí a za druhé neexistuje jediný důvod k tomu, proč si nenamaxovat hackování ihned na začátku svými prvními praxis pointy. Nějaký systém kompromisů by hře určitě pomohl. Jinak to, že je každý objekt prolezlý šachtami mi zase natolik nevadí. Ale prosím važme si textů na webech „nikdy nikomu nedávejte své heslo“, zde můžete vidět, kam může vést alternativní budoucnost, bez takových textů.

Zmršenou češtinu bych rád nezmiňoval, ale po rozhovoru z Ženíškem, kdy říkal, že tvůrcům oponoval a vysvětloval jim, co za nesmysly do hry dávají a ti se jednoduše rozhodli ignorovat jej… jsem upřímně dost naštvaný. Ta hra je totiž dobrá a nad takovou laxností mi zůstává rozum stát. Budu vinit kravaťáky.

A poslední výtka se týká Adamových experimentální augmentací – tato hra není akční střílečka, neexceluje v tom a doslova mě uráželo, když Keller mluvil o nových augmentacích jako o něčem extrémním a cool a skoro jako by se jimi dal zničit svět. Inu... přišly mi jednoduše k ničemu. Použil jsem jen hackování na dálku.

Docela ostrá kritika? Popravdě… ono i ten Vampire the Masquerade: Bloodlines je vlastně rozbitý šmejd. A možná právě to, že díky tomu hráč nekouká na pozlátko a víc vnímá ducha hry, tak tento duch vyniká.

Praha je naprosto úžasná a nepřestává udivovat. Reklama VersaLife kdy je vstup do metra obřími ústy, do kterých se „sypou“ pilulky, které jsou v ulici připevněné zřejmě nějakou ocelovou konstrukcí. Je dost možné, že se tvůrci inspirovali někde v reálném světě, ale pro mě to bylo originální. A to je jedna reklama z těch desítek, kterými je město protkané. Když se Praha ponoří do tmy a ulice osvětlují neony a zároveň i blikání policejních aut nastává ta pravá VTMB nostalgie. To ale není vše k tzv. „živému světu“. Tím, co mě překvapilo nejvíce jsou jednoduše byty. Kamkoliv člověk vleze, tam se dočká mini-příběhu. Budete znát své sousedy, kdykoliv uvidíte okno, kterým se dá dostat do jinak uzavřeného komplexu, tak víte, že vás uvnitř čeká kus příběhu. Počítač s emailem, NPC, mrtvola, skrytý sejf. Vše je tak skvěle propojené vedlejšími úkoly, že se mi opět vrátily pocity z VTMB, kdy jsem ve svém komplexu bytů vlezl do větrací šachty a objevoval skrytá tajemství svých sousedů. Jen tady je těch bytů víc. Vedlejších úkolů je myslím 12 a každý z nich je skvěle udělaný. Jak už jsem psal na úvod – cítil jsem paranoiu.
Hodně se mi líbí návrat na stará místa a sledování následků. Zde se jedná o Prahu samotnou, ale má jakési tři stavy. Jeden je přes den, druhý v noci a třetí po vydání zákazu vycházení. V každém stavu lze objevovat nové věci, následky svých činů, každý návrat do bytu bude doprovázet něco, díky čemu si budete připadat, že svět kolem vás opravdu žije. Nejenže budou naskakovat nové úkoly, ale budete si připadat jako by do krámu dovezli nové zboží. A s blížícím se koncem hry prostě tu vážnost situace ucítíte.

Lze se zde vloupat do banky kde mají své sejfy ty nejmocnější společnosti – tu chuť odhalovat tajemství hra v hráči buduje prostě dobře. Nikdy nevíte, komu věřit. I z počítačů zdánlivě obyčejných lidí lze vyčíst klíčové informace pro pochopení příběhu. Například kde se vzaly Adamovy nové augmentace? Chcete vůbec znát odpověď?
Narušování soukromí a „chuť zakázaného ovoce“ se zřejmě nikdy neomrzí – pokud to soukromí bude dobře napsané – tzn. uvěřitelné. A v tom hra odvádí zatraceně skvělou práci.