Nikdy jsem nebyla fanynkou westernů a čehokoliv, co se týká Divokého západu. Nemůžu říct, že by mě toto téma vyloženě nezajímalo, každé historické období má něco do sebe, dávám však většinou přednost období středověku. Call of Juarez jsem proto rozehrála na základě herní výzvy a kladného hodnocení zde na DH.

Hned od začátku jsem se rozhodla, že se budu zaměřovat na střelbu dvěma pistolemi. Důvod je ten, že se mi zdálo, že rychleji střílí a nejvíce mi vyhovovaly. Mnohdy mi přišla také vhod možnost koncentrace, kterou jsem začala používat až v pozdější fázi hry, kdy začalo jít do tuhého.

I když jsem hru rozehrála na nižší obtížnost, hratelnost mi zcela vyhovovala a já si mohla užít jak samotné souboje a průzkum prostředí, tak samotný příběh. Akorát, že příběh jsem si tak úplně neužila. Nejen, že jsem se postupem času začala ztrácet v tom kvantu jmen ale i v souvislostech a časové posloupnosti celého příběhu. Ano, na konci hry jsem se dozvěděla celou pointu. Bohužel jsem během hraní kvůli tomu všemu ztratila o příběh zájem, a tak jsem jen zabíjela všechny, co mi zkřížili cestu a hrou proplouvala absolutně bez emocí a závěr mě tudíž nijak nenadchl.

Co bych ale ráda ocenila, bylo sbírání zrnek pravdy. Díky nim jsem se v postavách mohla zpětně zorientovat a zjistit, jak to s nimi ve skutečnosti bylo. Toto mi přišlo mnohem zajímavější než příběh hlavního hrdiny Silase Greavese.