Záměrně jsem se vyhýbal informačnímu humbuku v době vydání, nesledoval jsem videa, nestudoval články a dal si závazek, že v průběhu hraní nebudu pročítat žádné diskuze mapující ohlasy a názory lidí, kteří hru hrají. Když se na to dívám zpětně, jsem rád, že jsem zvolil právě tento přístup.

Můj původní předpoklad byl, ponořit se do hry bez jakéhokoli očekávání a hrát ji do té doby, dokud mě bude bavit. Nebudu rozepisovat herní charakteristiky nebo rozvádět hru samotnou, o tom mnozí už napsali dost, spíš se zaměřím na svoje vlastní pocity tak, jak postupně přicházely.

První dny jsem měl zpočátku problém si přivyknout na hru jako takovou ve stínu neustálých tutoriálů, které vysvětlovaly všechno možné. Chci tím říct, že moje snaha věnovat se hlavnímu ději často sklouzávala k někdy opakovanému studování jednotlivých tutoriálů a vysvětlení jednotlivých herních mechanik. První pocity tak byly spíš smíšené i navzdory tomu, že jsem si vychutnával příběhové cut scény a obdivoval zdejší prostředí. Jestli mě něco zaujalo už v úvodu, byl to smysl tvůrců pro detail. Rád jsem se jen tak rozhlížel a vnímal věci okolo sebe. Hráče tedy nenudilo se jen tak procházet a všímat si, jak vypadají zdejší stavení, jak se chovají jednotlivá NPC a jaké jsou mechaniky denního života ve světě, který vás obklopuje. V úvodu jsem trochu bojoval s osvojením si soubojového systému. Ten mi nepřišel nijak složitý, nicméně někdy jsem se vracel k tutoriálům v situacích, kdy jsem měl pocit, že mi něco uniklo.

Po tom, co se rozjede hlavní dějová linie a hráč už má tutoriály za sebou, pak se dostavil pocit, kdy mě hra bavila den ode dne víc. Záměrně jsem nikam nespěchal a vždy jsem se věnoval pouze tomu, na co jsem měl právě chuť. Stalo se tak, že jsem někdy pouze procházel obchody, objevoval postupně nové lokace (doslova krok za krokem) nebo se jen tak vydával na průzkum po okolí. Pamatuju si například, jak jsem jeden večer strávil jen tím, že jsem procházel okolní lesy nebo za svitu měsíce s loučí v ruce sbíral byliny. Proč? Protože mě to v tu chvíli bavilo. Přišlo to spontánně a tak jsem směroval svůj herní přístup tím směrem, jaká aktivita mě právě oslovila. V zásadě jsem nikdy nic neplánoval dopředu a tak jsem plnil hlavní linii, vedlejší questy nebo aktivity čistě podle toho, jak mě zrovna napadlo. Pokud je tu otevřený herní svět, rád z něho vstřebávám maximum do té míry, dokud je to ještě zábava.

Když nastal moment, že mě nějaká činnost přestala bavit nebo mi už nepřišla zajímavá, jednoduše jsem se věnoval něčemu jinému. V praxi to vypadalo asi následně: procházení krajinou, vedlejší quest, trénink soubojů, hledání pokladů, prodej nasbíraných věcí, koupě a upgrade stávajících, část hlavního questu, vedlejší aktivita, objevování nových lokací, přiučení se něčemu novému atd. Tato různorodá kombinace činností způsobila, že jsem se nenudil a stále bylo co dělat.

Po nějaké době jsem začal oceňovat propracovanost výstrojního systému včetně vlastního porovnávání té či oné části výstroje a výzbroje. Někdy mě bavilo si jen tak hrát a zkoušet různé části výstroje, pročítat její charakteristiky, porovnávat mezi sebou jednotlivé vlastnosti a případně vnímat, jak na mě reaguje okolí. Každá položka v inventáři má svůj vlastní popis (někdy exaktně historický, jindy docela vtipný - zejména u kostek nebo jídla) a tak jen práce s inventářem nebo kodexem byla nejen poutavá, ale i místy vtipná.

Podobně jako většinu lidí můj zážitek srážely technické nedokonalosti a bugy. Nejsem hráč, který by s tím měl zásadní problém nebo se přes to neuměl přenést. I mně se stalo, že mi hra občas padla nebo nějaká chyba zapříčinila nemožnost pokračovat. V rozsahu mnou odehraných hodin však šlo o situace spíše vzácné, které se daly vyřešit načtením předchozích savů (až na jednu nebo dvě výjimky bugnutých questů).

Pokud je něco, čím si mě KCD získalo, pak je to humor. Humor není možná to správné pojmenování, jde o způsob, jakým jsou některé questy a rozhovory napsané. Stalo se tak, že jsem někdy zadržoval výbuchy smíchu v některých rozhovorech či cut scénách. Rovněž mi byla sympatická postava Hanuše z Lipé, ne kvůli jeho podobě, ale kvůli textům a hláškám, které mu jsou propůjčené. V tomto ohledu je patrné, že se tvůrci s některými pasážemi v herním scénáři doslova vymazlili. Čert vem nějakou korektnost, uděláme si to po svém (narážky na církev nebo jiné věci, kterých si můžete, ale nemusíte všimnout).

Další věc, která se mi zamlouvala, byla variabilita herního přístupu v možnostech, jakým způsobem si hráč může volit vývoj jednotlivých vedlejších questů (nebo jejich zakončení z vícero možností). Často se hráči naskýtá hned několik možností, jak daného cíle dosáhnout. Někdy jsem zkoušel nějaký quest vyřešit různými způsoby s různými zakončeními. Díky tomu jsem narazil na některé povedené cut scény, ke kterým bych se jinak nedopracoval. Hlavní questová linie z logiky věci moc neumožňuje se sebou hýbat, přesto i v ní někdy můžete často volit, jakou cestu k danému cíli nebo situaci zvolíte (násilnou, nenásilnou, stealth...).

Závěrem, KCD byla pro mě osobně příjemnou herní kapitolou, která mě bavila povětšinou nad rámec očekávání. Dodnes mi zůstanou v paměti některé questy a situace, které mě coby hráče prostě dostaly. Technické nedokonalosti, bugy a různé nahodilé chyby byly sice někdy frustrující, nicméně nikdy nešlo o nic, přes co bych se nedokázal přenést. Odehráno 230 hodin stylem completionist.