Má lásko,

toto je deník (bez velkých spoilerů) z podivného světa pohlceného tmou, do něhož poslední dobou čas od času sestupuji. Viktoriánský Londýn už není, co býval. Propadnul se do nitra Země, kde se rozprostírá obrovské moře bez slunečního svitu, v temnotě a tichu. Je století páry. Na povrchu nad námi duní lokomotivy, ale my zde pod falešnými hvězdami brázdíme moře v parních jachtách a dreadnoughtech. Uhlí je pro nás vším, jen to zajistí, že nezůstaneme opuštěni ve tmě, uprostřed kalných vod.

Je to podivný a bizarní svět. Platit se tu dá vším: penězi, příběhy, slunečním svitem, vzpomínkami i vlastní duší. Ale málokomu to stačí. Je to velice nebezpečné místo. Můj bocman mi pořád opakoval: „The zee is not our friend, capt’n. Don’t we ever forget that.“ Měl velikou pravdu. Je široké, temné a kalné, plné nestvůr. Obrovští krabi světélkující ve tmě. Oživlé ledovce. Jedovaté medúzy. Kníraté ryby. Piráti, lidští, nebo naopak. Mnoho kapitánů zemřelo, aniž by vůbec opustili domovské vody. Jídla se na loď vejde málo, palivo rychle dochází. A navíc ta tma! Námořníci z ní mají hrůzu a čím déle jsou uprostřed neznáma, tím více panikaří. Uklidní se, až když spatří světla starého dobrého Londýna, ale někdy jim ani to nestačí. Já sám mám na podmoři strach – ale ta touha po poznání, po nových březích!

Přístavy jsou daleko, ale právě proto se do nich vyplatí plout. Admiralita platí nezávislým kapitánům za zprávy z přístavů blízkých i vzdálených. A v těch zase baží po novinkách z Londýna. Některé jsou věrné Její Věčné Výsosti. Jiné ne. Za vše vděčím Admirálovi s tmavými brýlemi. Časem jsme se spřátelili. Trpělivě poslouchá novinky a dodává palivo. Někdy to, co najdu, zanesu na univerzitu, kde na mě čeká zástupce (zástupkyně? Nikdy nevím…). Má zájem o artefakty a o vědecké poznání, někdy mu (jí?) stačí jen bohapusté nesmysly. Nejvíce prahne po žhavých záhadách. Nejvíce po nich, ano. Mě také zajímají záhady, tuze zajímají. Jsem básník a dobrodruh. Chci napsat manuskript a hledám inspiraci. The Zong of the Zee, tak jej pojmenuji. Ale potřebuji ještě vyzvědět mnoho tajemství. Hlavně dávat pozor na hady, co žijí na hraně zrcadel. Na ty obzvlášť.

Mému parnímu motoru pomáhají hlinění muži s vesly. BUDEME PRACOVAT. BUDEME JENOM PRACOVAT, říkají. Vyrábějí je v Polythremu, na místě, kde zdi křičí. Potřebuji je zejména teď, když můj bocman zmizel v Mrazivém smutku. „It’s the zee, you see?“, opakoval. Vystoupalo k nebesům a zmrzlo v ledové věže. Nikdo, nikdo se neodváží dovnitř, ale já tam jednou musím. Je tam ukrytý sen mého mechanika. Velice zvláštní sen. Ukradl jej prstokrálům.

Mnohokrát už jsem se ztratil v temnotě, mnohokrát. Vypustil jsem netopýra, aby našel pevninu. Někdy uspěl. Jindy ne. Nalili jsme do motorů kořalku. Zvládli jsme to do Londýna jen tak tak. Do starého dobrého Padlého Londýna, města deseti tisíce příběhů, kde teple září světla Bazaru ozvěn. Ale Bazar mě nikdy moc nelákal. Vždycky zpět na moře. The zee, the zee, the zee.

Dříve nebo později jsem musel přestat plout podél břehů. Čelní svítilna ozářila nekonečnou plochu širého moře. Svítilna na můstku, ne na přídi. Tam je kanón. Někdy se vyplatí vystřelit. Častěji utéct. Můj kanonýr je šílený, někdy se exploze obrátí proti lodi. Jindy hodíme do parního kotle moc uhlí a hrozí, že vybouchne. Ale já jsem vždycky přežil. Vždycky.

Říká se, že kapitáni zpravidla umírají mladí a předávají řemeslo po celé generace, ale moře se mění, jejich děti už jej vidí jinak. Ostrovy a přístavy leží jinde, jen Londýn je pořád tam, kde byl vždycky. Já ale pokaždé vyvázl, jsem pořád naživu. Jiní kapitáni byli bláhoví a neopatrní. Vyhladověli a sežrali svou posádku, sklouzli k děsivým rituálům, nepopsatelně se proměnili, a nakonec pomalu zemřeli. Jejich synové se už nechtěli plavit, ze zoufalství a hrůzy z toho, co bylo ztraceno. Zanevřeli na podmoře. Ale já jsem pořád tady. Moje loď je pořád tady. Neúnavný mechanik a navigátor stižený magickou pečetí jsou tady také. Máme špehy v Chanátu. Potopili jsme už mnoho krysích pirátů. A viděli jsme Irem. Vidíme. Uvidíme v budoucnu. Vždycky jsme viděli.

Komu nestačí podmoře, ten ať naslouchá zvěstím, že se dá do kalných vod i potopit. Do pod-podmoře. A pak je tu pořád Padlý Londýn. Viktoriánské fraky a cylindry, příběhy, vzpomínky na dálné břehy. Strašlivé historky, hrůzostrašné zkazky. A sluneční světlo chycené v zrcadlových skřínkách. Tak pěkné. Tak nebezpečné. Hlavně pozor na hady, co žijí na okrajích zrcadel. Hlavně na ty.

Existuje cesta na povrch. Z té mě jímá hrůza a zároveň mě tak láká. Sluneční svit kapitána z podsvětí spálí. Avšak posádka vždycky šeptá vzrušením. Možná se tam jednou vydám. Ale teď se vyspím. Tma je tu pořád, falešné hvězdy věčně svítí. Těžko říct, kdy je den a kdy je noc. Však je to taky… Sunless Sea.