K hře jsem se chtěl mnohokrát vrátit, nakonec se nepřemůžu. Zde jsou dojmy, co ve mě titul zanechal. Zub času už mé vzpomínky částečně nahlodal, možná tak budou lehce zkresleny dlouhou dobou, po kterou jsem se hru snažil (do)hrát.
Mám moc rád když se můžu příjemně u gamesky bát. Silent hill, AvP nebo třeba Dead Space - všechny tyto hry jsem sežral jedním dechem (ač toto nelze říci úplně o všech následovnících těchto slavných sérií).
Zde se mi však dostalo do rukou něco zvláštního. Něco, co strach negeneruje sekundárně - běžným zdvořilým způsobem, ale přímo jej primárně navozuje/zobrazuje a na nic jinýho se vlastně ani nezaměřuje.
Ale hezky popřadě: Super zápletka, výborné tajemné uvedení do děje, příjemné tempo pohybu, tuhá atmosféra - "tohle bude něco pro mě!" zvolám vnitřně po pár prvních minutách a očekávám netrpělivě, až mě hra zcela pohltí.
Brzy nacházím cestu do uzavřeného institutu a prozkoumávám prvních pár místností. Paráda. Náhle však otevírám standardně vzhlížející dveře . BÁÁÁAC!
Taková neslušná rána do sluchátek (používám opravdu dost zesílený RAZER TIAMAT 7.1 - takže subwoofery div nezapraskaly) - zvuk jakýhosi ječení a přeřvaný psychotický muziky. Hlavní hrdina začne vzdychat jak ubrečená dcérka. Se strachem (ale spíš o svůj sluch a aby hlavní postavu netrefil šlak) jsem místnost rychle prozkoumal jen lehce, vyslechl kecy příslušníka jednotky SWAT a raději rychle vylezl na chodbu. Hlavní protagonista to rozdejchával ještě asi tři minuty.
Dobře byl to jen jaksi teatrální úvod, řekl jsem si.
A tak jsem brzy okusil opravdovej gameplay - potácím se sem a tam občas mě hra (sviňsky) poleká. Tedy vyleká mě spíš hlasitým zvukem či skriptem - prostě levný a prvoplánový "LEKAČKY".
Brzy zjišťuju, co se po mě vlastně chce - prozkoumávat místnosti a hledat nebo zapínat "něco" aby se otevřela cesta dál. U toho mě ovšem nahání místní zmutovaní dementi a já se před nima (když mě změrčí) schovávám - třeba do skříněk.
Skříňka - jsou zde zpravidla dvě vedle sebe a hráč volí do které se schová. Nevšiml jsem si, že by šlo nějak vybrat tu "správnou". Prostě je to na haluz. No a pak čekám jestli dement otevře dvířka mýho úkrytu nebo zvolí tu vedlejší - otevírá vždy jen jednu (otázku proč se nepodívá do té druhé jsem raději neřešil). Asi jsem nepochopil mechanismus této minihry a volil jsem skříňky náhodně a někdy se to povedlo.
Zamyšlení:
Tento druh hororů, kde se snaží autoři vštípit hráči jak je slabej a zoufalej je možná pro někoho atmosferickej, pro mě však asi nevhodnej, neboť se mi jen těžko daří vcítit do člověka tak ustrašenýho a bezmocnýho. Možná by autoři udělali líp, kdyby obsadili do hlavní role reportérku - pak by to dávalo teprve smysl. Osobně jsem si z "chci si zahrát" vyházel tento typ hororů a raději se příště pohlídnu po něčem, kde to můžu do nepřátel naprat pulzní puškou! O:-)
Outlast není špatný dílo, pokud hledáte simulaci bezmoci, zoufalství a trýzně pak ano. O tom to je. Ovšem kvalitní "hru" jako takovou jsem v titulu přes upřímnou snahu neobjevil.
65%
Mám moc rád když se můžu příjemně u gamesky bát. Silent hill, AvP nebo třeba Dead Space - všechny tyto hry jsem sežral jedním dechem (ač toto nelze říci úplně o všech následovnících těchto slavných sérií).
Zde se mi však dostalo do rukou něco zvláštního. Něco, co strach negeneruje sekundárně - běžným zdvořilým způsobem, ale přímo jej primárně navozuje/zobrazuje a na nic jinýho se vlastně ani nezaměřuje.
Ale hezky popřadě: Super zápletka, výborné tajemné uvedení do děje, příjemné tempo pohybu, tuhá atmosféra - "tohle bude něco pro mě!" zvolám vnitřně po pár prvních minutách a očekávám netrpělivě, až mě hra zcela pohltí.
Brzy nacházím cestu do uzavřeného institutu a prozkoumávám prvních pár místností. Paráda. Náhle však otevírám standardně vzhlížející dveře . BÁÁÁAC!
Taková neslušná rána do sluchátek (používám opravdu dost zesílený RAZER TIAMAT 7.1 - takže subwoofery div nezapraskaly) - zvuk jakýhosi ječení a přeřvaný psychotický muziky. Hlavní hrdina začne vzdychat jak ubrečená dcérka. Se strachem (ale spíš o svůj sluch a aby hlavní postavu netrefil šlak) jsem místnost rychle prozkoumal jen lehce, vyslechl kecy příslušníka jednotky SWAT a raději rychle vylezl na chodbu. Hlavní protagonista to rozdejchával ještě asi tři minuty.
Dobře byl to jen jaksi teatrální úvod, řekl jsem si.
A tak jsem brzy okusil opravdovej gameplay - potácím se sem a tam občas mě hra (sviňsky) poleká. Tedy vyleká mě spíš hlasitým zvukem či skriptem - prostě levný a prvoplánový "LEKAČKY".
Brzy zjišťuju, co se po mě vlastně chce - prozkoumávat místnosti a hledat nebo zapínat "něco" aby se otevřela cesta dál. U toho mě ovšem nahání místní zmutovaní dementi a já se před nima (když mě změrčí) schovávám - třeba do skříněk.
Skříňka - jsou zde zpravidla dvě vedle sebe a hráč volí do které se schová. Nevšiml jsem si, že by šlo nějak vybrat tu "správnou". Prostě je to na haluz. No a pak čekám jestli dement otevře dvířka mýho úkrytu nebo zvolí tu vedlejší - otevírá vždy jen jednu (otázku proč se nepodívá do té druhé jsem raději neřešil). Asi jsem nepochopil mechanismus této minihry a volil jsem skříňky náhodně a někdy se to povedlo.
Zamyšlení:
Tento druh hororů, kde se snaží autoři vštípit hráči jak je slabej a zoufalej je možná pro někoho atmosferickej, pro mě však asi nevhodnej, neboť se mi jen těžko daří vcítit do člověka tak ustrašenýho a bezmocnýho. Možná by autoři udělali líp, kdyby obsadili do hlavní role reportérku - pak by to dávalo teprve smysl. Osobně jsem si z "chci si zahrát" vyházel tento typ hororů a raději se příště pohlídnu po něčem, kde to můžu do nepřátel naprat pulzní puškou! O:-)
Outlast není špatný dílo, pokud hledáte simulaci bezmoci, zoufalství a trýzně pak ano. O tom to je. Ovšem kvalitní "hru" jako takovou jsem v titulu přes upřímnou snahu neobjevil.
65%
Pro: Audiovizuální zpracování, námět, tempo
Proti: Skříňky, prvoplánový lekačky, zvuková nevyváženost (rány do sluchátek), neustálý vzdychot hlavního hrdiny.