Pro mě nejsou hry o skóre, achievementech ani bossech. Dobrou hru nedělá počet zbraní, druhů nepřátel nebo konců, ke kterým můžu dospět. Hry jsou pro mě stejně jako filmy či seriály o poselství a zážitku, které mi dokáží svou formou předat.

The Last of Us je dospělý, od klišé na hony vzdálený temný příběh o kráse i zvrácenosti lidské duše a především o tom, jak ta hranice může být k našemu překvapení tenčí, než bychom si přáli.

The Last of Us je synonymem pro „show, don’t tell“. Vidět a sám si interpretovat a utvářet názor o osobnosti charakterů na základě sebemenšího pohybu, náznaku, mimiky, fráze, je krásný pocit tolik známý z knižního světa.
Podlehnout statečnosti Elliiny naivní (v dobrém) dětské duše ošlehané drsným světem okolo.
Zpochybňovat tradiční paradigma hrdiny skrze nečernobílé Joelovy kruté činy.
Přehodnotit hranice myšlenky obecného dobra, možnost ho vůbec definovat a kde se kříží s osobní interpretací a osobními zájmy.

To vše v surovém realistickém světě, kde vystřelit kulku je poslední, mnohdy však paradoxně tou jedinou možnosti. Kde mlčky procházet a nasávat krásu scenérií dá zapomenout na hořkou pachuť, kterou s sebou poselství křehké cesty dvou osamělých duší nese.

Chopení se otěže Ellie na konci není náhoda. Ztotožnění. Jak až mrazivě zní Joelovo povídání při průchodu lesem. Jindy vítané otevření se, tu v kontextu posledních událostí zní tak … A to je ta krása. Je na hráči, aby rozhodl o svých pocitech. Zadostiučinění? Sobeckost? Láska? Nezodpovědnost? …
Plně se ztotožňuji s komiksem, který lze v lese najít v opuštěném autě. Celou dobu byly komiksy paralelou těch dvou. A ten poslední, dle Elliiných pochyb v poslední částí, jí mluví z duše.

Osobně jeden z nejlepších herních zážitků vůbec.