Až budu někomu chtít ukázat, že hry opravdu nejsou jen o násilí, střílení či ztrátě času, ale dokážou být pravým uměním, poběží jim u mě The Last Guardian.

Jak jinak nazvat dílo, které probudí zvědavost, hravost, naučí trpělivosti a znovu objeví um jen tak mlčky zírat dlouhé chvíle, sedět a žasnout nad těmi drobnými detaily, tou uvěřitelností a přirozeností? Jak jinak pojmenovat interaktivní zážitek, který vyvolá reálné silné emoce? Jak nazvat stav, kdy vznikne citové pouto k imaginární bytosti? Jak jednoduše popsat příběh, který duševně obohatí za hranice klišé fráze, příběh, který má moc člověk změnit k lepšímu?

Pokud i při sepisování těchto pár řádků, více jak měsíc po dohrání, musím zadržovat slzy … a selžu, měl jsem tu čest setkat se s pravým uměním.

Herně i technicky by se dalo Guardianovi vytknout lecos. Určitě hra nesedne každému, ale ten zbytek hře odpustí nad poměry dost a bude odměněn něčím, co se ve hrách běžně nevidí.