Císařovnin bodyguard Corvo Attano, který v poslední době neodvedl zrovna nejlepší práci, se plíží prohnilými a zdevastovanými ulicemi Dunwallu, mezi krysami roznášejícími mor, aby se pomstil... Zní to dobře, co? Jenomže to, jak to zní, a co z toho nakonec vyšlo, jsou dvě rozdílné věci.
Co na Dishonored určitě oceňuji nejvíc, je originalita světa, do něhož je příběh zasazen. Vytvořit celé steampunkové město s všemožnými vynálezy, jejichž fungování podmiňuje velrybí tuk, je beze sporu zajímavé. Když se k němu navíc přidají všudypřítomné krysy brázdící ulice a vytvářející z lidí chodící zombie, je to pak ještě zajímavější. Dobrý nápad jsou i kouzla, která může Corvo používat - dělají hru hratelnější a zábavnější. Obzvlášť Mžik a posílání vlastních krys na nepřátele mě teda dost bavilo. :D
Horší je to pak s grafickou stránkou věci. Ano, svět je originální, budovy dejme tomu ještě vypadají slušně, ačkoli v roce 2012 už byla grafika her trochu někde jinde, ale grafiku postav už příliš omluvit nejde. Díky postavám z Dishonored, kdy mají některé dokonce větší jednu dlaň, než celou hlavu, působí grafika Telltale games jako supermoderní a realistická. Ano, lze se vymluvit na umělecký záměr, ale já to prostě beru jen jako odfláknutý design postav.
Příběh jako takový - cesta za pomstou a očištěním jména hlavního hrdiny - je v podstatě tuctový, v Dishonored jej ale může částečně omluvit již výše zmíněná originalita Dunwalského císařství. Co mi ale vadilo víc, bylo provedení příběhu. Kromě docela nečekaného plot-twistu s podrazem od Corvových spolupracovníků, byl příběh vlastně pouhá vyvražďovačka (nebo plíživá stealth hra) s misemi ve stylu "běž tam a tam a odkrouhni toho a toho." Ale i takové pojetí příběhu se pořád dá omluvit, pokud jsou k dispozici výborné postavy a výborný scénář. A to se u Dishonored bohužel úplně nepovedlo. Nevím, jak staří jsou scénáristé této hry, ale vlastně po většinu příběhu jsem si říkala, že to nemohl napsat nikdo dospělý. Postavy mluví a chovají se strašně naivně, jsou ke Corvovi až přehnaně milí a nadšení z jeho přítomnosti (tedy až do své zrady :D ) a Emily je naopak někdy až děsivá (závěr, kdy malá, asi desetiletá holčička, říká, že nevadí, že Corvo tolik zabíjel, protože by stejně nechala všechny povraždit, mě teda docela zarazil. :D). Všemu jsou jinak obroušeny hrany, nikdo nemluví sprostě, všichni se chovají vstřícně a na úrovni, až teda na to, že na každém rohu ulice jsou brány, které člověka spálí na prach, mor a vraždy jsou na denním pořádku. Trochu rozporuplné, nemyslíte? Navíc snad kromě Sokolova, Samuela a Pendeltona, ve hře nejsou osobnosti (nejen, že jsem si pletla služky v domě, ale ani hlavní záporáky už si nepamatuju). Postavy nemají povahové rysy, minulost ani hloubku. Co mě ale štvalo snad úplně nejvíc - NIKOMU SAKRA VŮBEC NEVADÍ, ŽE CORVO ZA CELÝ DĚJ NEŘEKNE JEDINÉ SLOVO! WTF? :D Přitom stačila třeba jen zmínka o tom, že je němý, nebo tak něco. Přišlo mi tak strašně nepřirozené, že do mě lidi okolo pořád něco hustí a já nic neodpovídám, že jsem každou chvíli alespoň přikyvovala myší.
Jednotlivé mise, kdy jsem jenom pořád prolézala kanály, nebo rozpadené ulice, které za tmy vypadaly vlastně taky jako kanály plné špíny a krys, mě moc nebraly. Ale našly se světlé výjimky - 1) Dům rozkoše (baví mě prostředí bordelů ve hrách, i v Mafii jedničce byl hotel Corleone moje nejoblíbenější destinace :D), takže mě musíte omluvit, když se mi jeden místní kápo nabízel, že Pendeltonovy bráchy zabije místo mě, dost rezolutně jsem nesouhlasila. 2) Poslední ples lady Boyleové - asi nejlepší mise ve hře - hezké prostředí, hosté v maskách, reakce na Corvův převlek byly k nezaplacení, navíc velmi originální zadání úkolu (najít ženu mezi jejími sestrami v barevných oblecích) a možnost nemuset zabíjet cíl. Pěkný kontrast k ponurosti a depresivnosti většiny ostatních misí.
Jinak dohrála jsem na Vysoký chaos - trpělivě sledovat každý pohled stráží není nic pro mě. Ze začátku jsem dokonce systematicky vraždila úplně všechny, abych si vyčistila prostředí, po upozorněních hry, že pak ale bude špatný konec a také s přihlédnutím k množství krys, jsem pak trochu ubrala. To, že se město mění v závislosti na tom, jak se v něm hráč chová, byl výtečný nápad, který ale na druhou stranu trochu svazuje. Zvlášť, když vám ostatní postavy vyčítají, že na cestě za pomstou vraždíte lidi, kteří se vás snaží zabít a vy nemůžete ani nic odpovědět. :)
Abych to shrnula: Dishonored je dobrá hra. Není sice výborná, ani nikterak strhující (na pár týdnů jsem ji úplně přestala hrát a musela jsem se k dokončení donutit), ale je originální především steampunkovým prostředím krysami prolezlého císařství, různými mechanickými vynálezy a kouzly.
PS: Doufám, že v pokračování nějak vysvětlili tu Corvovu němotu. :D
70%
Co na Dishonored určitě oceňuji nejvíc, je originalita světa, do něhož je příběh zasazen. Vytvořit celé steampunkové město s všemožnými vynálezy, jejichž fungování podmiňuje velrybí tuk, je beze sporu zajímavé. Když se k němu navíc přidají všudypřítomné krysy brázdící ulice a vytvářející z lidí chodící zombie, je to pak ještě zajímavější. Dobrý nápad jsou i kouzla, která může Corvo používat - dělají hru hratelnější a zábavnější. Obzvlášť Mžik a posílání vlastních krys na nepřátele mě teda dost bavilo. :D
Horší je to pak s grafickou stránkou věci. Ano, svět je originální, budovy dejme tomu ještě vypadají slušně, ačkoli v roce 2012 už byla grafika her trochu někde jinde, ale grafiku postav už příliš omluvit nejde. Díky postavám z Dishonored, kdy mají některé dokonce větší jednu dlaň, než celou hlavu, působí grafika Telltale games jako supermoderní a realistická. Ano, lze se vymluvit na umělecký záměr, ale já to prostě beru jen jako odfláknutý design postav.
Příběh jako takový - cesta za pomstou a očištěním jména hlavního hrdiny - je v podstatě tuctový, v Dishonored jej ale může částečně omluvit již výše zmíněná originalita Dunwalského císařství. Co mi ale vadilo víc, bylo provedení příběhu. Kromě docela nečekaného plot-twistu s podrazem od Corvových spolupracovníků, byl příběh vlastně pouhá vyvražďovačka (nebo plíživá stealth hra) s misemi ve stylu "běž tam a tam a odkrouhni toho a toho." Ale i takové pojetí příběhu se pořád dá omluvit, pokud jsou k dispozici výborné postavy a výborný scénář. A to se u Dishonored bohužel úplně nepovedlo. Nevím, jak staří jsou scénáristé této hry, ale vlastně po většinu příběhu jsem si říkala, že to nemohl napsat nikdo dospělý. Postavy mluví a chovají se strašně naivně, jsou ke Corvovi až přehnaně milí a nadšení z jeho přítomnosti (tedy až do své zrady :D ) a Emily je naopak někdy až děsivá (závěr, kdy malá, asi desetiletá holčička, říká, že nevadí, že Corvo tolik zabíjel, protože by stejně nechala všechny povraždit, mě teda docela zarazil. :D). Všemu jsou jinak obroušeny hrany, nikdo nemluví sprostě, všichni se chovají vstřícně a na úrovni, až teda na to, že na každém rohu ulice jsou brány, které člověka spálí na prach, mor a vraždy jsou na denním pořádku. Trochu rozporuplné, nemyslíte? Navíc snad kromě Sokolova, Samuela a Pendeltona, ve hře nejsou osobnosti (nejen, že jsem si pletla služky v domě, ale ani hlavní záporáky už si nepamatuju). Postavy nemají povahové rysy, minulost ani hloubku. Co mě ale štvalo snad úplně nejvíc - NIKOMU SAKRA VŮBEC NEVADÍ, ŽE CORVO ZA CELÝ DĚJ NEŘEKNE JEDINÉ SLOVO! WTF? :D Přitom stačila třeba jen zmínka o tom, že je němý, nebo tak něco. Přišlo mi tak strašně nepřirozené, že do mě lidi okolo pořád něco hustí a já nic neodpovídám, že jsem každou chvíli alespoň přikyvovala myší.
Jednotlivé mise, kdy jsem jenom pořád prolézala kanály, nebo rozpadené ulice, které za tmy vypadaly vlastně taky jako kanály plné špíny a krys, mě moc nebraly. Ale našly se světlé výjimky - 1) Dům rozkoše (baví mě prostředí bordelů ve hrách, i v Mafii jedničce byl hotel Corleone moje nejoblíbenější destinace :D), takže mě musíte omluvit, když se mi jeden místní kápo nabízel, že Pendeltonovy bráchy zabije místo mě, dost rezolutně jsem nesouhlasila. 2) Poslední ples lady Boyleové - asi nejlepší mise ve hře - hezké prostředí, hosté v maskách, reakce na Corvův převlek byly k nezaplacení, navíc velmi originální zadání úkolu (najít ženu mezi jejími sestrami v barevných oblecích) a možnost nemuset zabíjet cíl. Pěkný kontrast k ponurosti a depresivnosti většiny ostatních misí.
Jinak dohrála jsem na Vysoký chaos - trpělivě sledovat každý pohled stráží není nic pro mě. Ze začátku jsem dokonce systematicky vraždila úplně všechny, abych si vyčistila prostředí, po upozorněních hry, že pak ale bude špatný konec a také s přihlédnutím k množství krys, jsem pak trochu ubrala. To, že se město mění v závislosti na tom, jak se v něm hráč chová, byl výtečný nápad, který ale na druhou stranu trochu svazuje. Zvlášť, když vám ostatní postavy vyčítají, že na cestě za pomstou vraždíte lidi, kteří se vás snaží zabít a vy nemůžete ani nic odpovědět. :)
Abych to shrnula: Dishonored je dobrá hra. Není sice výborná, ani nikterak strhující (na pár týdnů jsem ji úplně přestala hrát a musela jsem se k dokončení donutit), ale je originální především steampunkovým prostředím krysami prolezlého císařství, různými mechanickými vynálezy a kouzly.
PS: Doufám, že v pokračování nějak vysvětlili tu Corvovu němotu. :D
70%
Hogwarts Legacy
Pro: Dunwall, atmosféra, originalita fungování světa, podoba města závislá na tom, jak hráč hraje
Proti: Příběh ani postavy neumějí strhnout, naivní reakce a chování postav, grafika postav, délka hry (hra je krátká), opakující se úkony a nevysvětlení, proč Corvo nemluví! :)