Hry v otevřeném světě jsou po stránce konzumace času tím největším oříškem. Skrývá se v nich potenciál dech beroucích příběhů a strhujícího vývoje postav, ale vždy se stokrát rozmyslím, než se do jedné z nich vydám a ve většině případů se k tomu ani nikdy neodhodlám. Horizon mi ale něčím učaroval už ve chvíli, kdy jsem z něj zahlédl první screenshot. Postapokalyptický žánr nevyhledávám, přijde mi, že už je tematicky dost vytěžený, ale takovýto kříženec, který se nebojí přidat genetiku, dinosaury, dospívání, lukostřelbu, umělou inteligenci a spoustu dalších věcí, mi učaroval s příslibem něčeho vskutku velkého.

Nejvíc mi z přidaných hodnot přirostl k srdci tribalismus, které se všemi linkami táhne od začátku až do konce. Tradiční Nora, šamansky založení Banuk, oportunističtí Oseram, mocní Carja a samozřejmě i nějací čistokrevní záporáci ze stínů, ti všichni mají v tomto světě místo, ti všichni z něj dělají dokonale fungující mozaiku, kterou jsem chtěl prozkoumávat dál a dál, i za hranice už tak dosti široké a podrobné mapy. Chvíle, kdy Aloy, dosud se pohybující jen v táborech, jeskyních, skalách a divoké přírodě, dorazí do obrovského města Meridian, pro mě znamenala jasný předěl, kdy Horizon přešel z dost dobrého příběhu na pravidelnou dávku emocí, kterou jsem si musel v přesných intervalech aplikovat.

Tenhle svět totiž žije, viditelně dýchá téměř z každé scény a vedlejší postavy, byť místy poněkud šablonovité, z něj dělají svět, do kterého se chci vrátit nejen v DLC, ale i někdy v budoucnu v dalších dílech. Ať je mým protivníkem zdánlivě neškodný Watcher, nevyzpytatelný Sawtooth nebo v pozdějších částech majestátní Thunderjaw, vždy tomu tak je zcela přirozeně a hráč chápe, proč se protivník nachází na tom či onom místě (snad s výjimkou Stalkera, tahle divoká šakalovitá potvora mi pila krev pokaždé, kdy se ozval jeho povědomý varovný signál).

Že drtivá většina robotické divočiny jde hlavní hrdince krvelačně po krku ve chvíli, kdy se k nim neprozřetelně přiblíží na pár metrů, to je věc druhá. Souboje ve hrách stále pokud možno nevyhledávám, nepotřebuju výzvy a proto první hodiny po velkolepém několikahodinovém prologu, tedy první chvíle pohybu ve volné přírodě, mojí vůlí trochu zamávaly. Kam se člověk vrtne, aniž by se ostražitě plížil, tam se objeví otazníček znamenající nepřítele. Postupem času jsem se proto uchýlil ke snadnějším obtížnostem, abych se vůbec dokázal ve hře pravidelně pohybovat. Situací, kdy jsem si chtěl některý večer pořádně zahrát a kvůli tuhosti nepřátel a nedostatku pořádné munice jsem se za hodinu dokázal přesunout jenom na délku tři čtyř ukládacích ohýnků, nebylo málo. To ale beru jako drobnější výtku, než by se snad mohlo zdát. Moc dobře si totiž uvědomuji, že třeba velkolepé taktické divadlo s Rockbreakerem může být pro někoho stejná slast jako pro mě možnost tento souboj zvládnout za pár minut. Přesto obdivuji přerod hlavní postavy po bojové stránce. Když se z dívčiny, která se bála s kopím a lukem vyrazit na cokoli většího, než je Watcher, stal o téměř šedesát herních hodin později bezchybný ostrostřelec s nejrůznějšími pokročilými zbraněmi, téměř mě to dojalo.

Jednu věc mají ale všechny podsložky stejnou. Ať se bojuje s lidmi nebo se stroji, ať se šplhá na Tallnecka nebo na skálu, ať se Aloy brodí sněhem nebo sbíhá z písečné duny, ať prochází jeskyní nebo si propracovává cestu Cauldronem – tam všude je Horizon graficky nejpohlednější hrou, jakou jsem kdy měl tu čest hrát. Několikrát jsem narazil na názor, že jestli někdo váhá s nákupem konzole PS4, měl by pro něj Zero Dawn být jazýčkem na vahách. Rád přisvědčím, že u mě tomu přesně tak bylo – a že ono tvrzení nelhalo.