Passpartout: The Starving Artist je zvláštní hříčka, ve které se vtělíte do chudého malíře a snažíte se prodat díla, které sami namalujete. A protože jsem na malování totální střevo, které je neschopné namalovat čáru rovně a pro které je Bob Ross nedosažitelný bůh, řekl jsem si, že je to hra přímo pro mě!
A ono je to popravdě docela primitivní i pro člověka jako já. Ve hře je totiž možné uspět s určitými styly, takže abstraktní expresionismus byla jasná volba. Důležité je zavděčit se potencionálním zákazníkům, ale každý má rád určitý styl i barvy, navíc je dobré malbu neuspěchat. Chvilku tedy trvá, než člověk přijde na to, co se může určité skupině lidí líbit a podle toho se specializovat.
Hra sama rozezná jakým stylem hráč maluje, a podle toho ho pak posílá do dalších aktů, jsou zde tedy až čtyři různé zakončení. Během hraní se hráč dostane postupně ke třem nástrojům na malování, což je popravdě dost málo. Více by mohlo být i barev.
Herní doba je dost krátká, dohráno zhruba za tři hodiny. Hra tedy nestihne vyloženě nudit, ale i tak má své zdlouhavé momenty. Je to prakticky jen o malování, ale tak nějak si nedokážu představit, že by delší dobu bavila i člověka, který malovat umí.
Grafika i hudba ke hře sedí, atmosféra je celkově příjemná, je zde prostor i pro vtip a satiru.
Passpartout: The Starving Artist je ve výsledku vcelku průměrná hříčka, která však na kratší dobu, což vlastně svojí délkou hra splňuje, dokáže zabavit.
A ono je to popravdě docela primitivní i pro člověka jako já. Ve hře je totiž možné uspět s určitými styly, takže abstraktní expresionismus byla jasná volba. Důležité je zavděčit se potencionálním zákazníkům, ale každý má rád určitý styl i barvy, navíc je dobré malbu neuspěchat. Chvilku tedy trvá, než člověk přijde na to, co se může určité skupině lidí líbit a podle toho se specializovat.
Hra sama rozezná jakým stylem hráč maluje, a podle toho ho pak posílá do dalších aktů, jsou zde tedy až čtyři různé zakončení. Během hraní se hráč dostane postupně ke třem nástrojům na malování, což je popravdě dost málo. Více by mohlo být i barev.
Herní doba je dost krátká, dohráno zhruba za tři hodiny. Hra tedy nestihne vyloženě nudit, ale i tak má své zdlouhavé momenty. Je to prakticky jen o malování, ale tak nějak si nedokážu představit, že by delší dobu bavila i člověka, který malovat umí.
Grafika i hudba ke hře sedí, atmosféra je celkově příjemná, je zde prostor i pro vtip a satiru.
Passpartout: The Starving Artist je ve výsledku vcelku průměrná hříčka, která však na kratší dobu, což vlastně svojí délkou hra splňuje, dokáže zabavit.
