U všech svatých! Tahle hra je pěkně temná, démonická, pekelná a rozhodně dostojí svému názvu. Dokonce i vchod do kostela vypadá jako vchod do hlubin pekelných nebo do gotického nočního klubu. Uvnitř kostlivci, démoni, zombie, zohavená lidská těla....člověk jako by cítil ten zápach plísně a smrti ze stěn každého poschodí. Do toho se občas z ambientu ozve nějaký ten nářek či výkřik....jo, atmosféru tento legendární zabiják mechanických myší má - škoda, že po World of Warcraft začali Blizzardi ze svých her dělat omalovánky pro náctileté.

Co ale Diablo rozhodně nemá jsou komplexní mechaniky nebo příběh. V dobách tehdejších devadesátých let, pokud vás někdo uslyšel, že jste Diablo označili za RPG, byli jste jednoduše lynčováni a následně utopeni v záchodové míse. Postupné odkrvování paže při delším hraní tohoto kultovního posilovače zápěstí bylo a je nevyhnutelné. Klikáte, zabíjíte pekelné hordy tupých přisluhovačů mistra Satana.... tedy pardon, mistra Diabla. Občas si ve velkoměstě Tristram, čítající asi pět baráčku, něco koupíte či prodáte, hupsnete do vámi vyvolaného portálu, a jdete kosit znova.

Tato jednoduchost je největším požehnáním i prokletím tohoto proslulého rozvraceče lidských životů. Na jednu stranu je to přístupné tak, že to mohl hrát každý, kdo měl alespon jednu funkční ruku. Na stranu druhou ta jednoduchost asi omrzí. Já Diabla proto nikdy nedohrál. Nyní, po 22 letech, jsem na to šel více takticky. Po hodině a půl, kdy mi začínalo otékat předloktí a padat čelo na stůl, jsem hru vypnul a druhý den to rutinně opakoval. Nakonec jsem se ke konci doklikal a měl z toho veliký pocit zadostiučinění. Dohrál jsem Diablo! A trvalo mi to jen čtyři konzolové generace. At už Diablo nenávidíte či adorujete, jedno asi nezměníte. Diablo je legenda, která ovlivnila herní průmysl, více či méně, kladným i negativním způsobem.