Chuchel je asi tím nejpodivnějším počinem z dílny Amanita Design. Zatímco Samorosty se s každým dílem zlepšují, hry mimo zavedenou sérii mají spíše klesající tendenci. Machinarium byla pecka, Botanicula o něco méně, avšak stále šlo o velmi kvalitní titul, ale Chuchel je už úplně někde jinde. Neříkám, že jsem se nebavil, ale zatímco Botanicula má nudných a opakujících se momentů naprosté minimum, Chuchel to má přesně obráceně.

Paradoxně nejlepší level je pro mě asi hned ten první, kde je třeba Chuchla vzbudit (dobře, ještě chrochtající berušky jsou super) a jedna z mála věcí, která mě za celou dobu hraní neomrzela, byla naštvaná gesta hlavního protagonisty. Vztekající se Chuchel je prostě boží. Dalším skvělým aspektem jsou zvuky a hudba hodně se podobající té z Botaniculy, což je samozřejmě dáno tím, že ji má znovu na svědomí skupina Dva.

Některé levely byly o přemýšlení, ale těch byla menšina a většinou šlo jen o jednoduché proklikání se k další scéně. Vůbec jsem nepochopil, proč se snad po každém pátém levelu objevil obří nápis Chuchel? Já přece vím, jakou hru hraju.

Potěšila mě přítomnost miniher, které přeci jen mírně oživovaly jinak celkem stereotypní hratelnost a bavily mě asi všechny. Na jednu stranu je škoda, že má Chuchel tak krátkou herní dobu, ale na stranu druhou lze těžko říci, jestli by můj výsledný dojem nebyl po dvojnásobné délce horší.

Každopádně se nedivím, že šel Chuchel do trafik již po třech měsících od vydání, protože tam jednoznačně patří. I když nejsem z nejnovějšího titulu mých oblíbených vývojářů zrovna dvakrát nadšen, těším se na jejich další výtvory a doufám, že se u nich budu bavit o něco více.