Poslední RPG jsem hrál před rokem, ale poslední hru tohoto žánru z pohledu třetí osoby už před více jak čtyřmi lety. Ve Venetice jsem se ujal dcery Smrti Scarlett, která musí vyřešit řadu problémů v renesančních Benátkách a okolí.

Když jsem se dostal do města, tak se opakoval stále stejný scénář, představení dané části v animaci, prošmejdění každého koutu, vybití lumpů a vyčištění katakomb, které jsou pod celým městem, ale nevím proč nejsou navzájem propojené. Ve městě jsou tři cechy, a to Řád Svaté pečetě, Temná křídla a Síť Masky. K rytířům se přidávám málokdy, a tak mě daleko více lákala Temná křídla, o nichž jsem si původně myslel, že je to banda zlodějů. Když jsem ale zjistil, že jejich hlavní náplní je poslíčkování, které nemám zrovna moc v oblibě, vyhrála Síť Masky, zabývající se mou oblíbenou nekromancií.

Bylo to vůbec poprvé, co jsem se podíval do Benátek a pobavilo mě, že se jedna z benátských čtvrtí jmenuje Arsenal, o čemž jsem neměl ani tušení. V některých aspektech mi Venetica připomínala Gothic II, ale na rozdíl od něj jsem domy musel vykrádat ve dne místo v noci, protože obyvatelé Benátek nespí, a tak jsem využíval jejich nepřítomnosti, kdy byli buď v práci anebo se procházeli po městě. Uvítal bych více přírodních lokací, ale díky dobře zpracované turistické metropoli mi lesy až tolik nechyběly.

Nejde o žádný obtížný titul, bojový systém je v podstatě jen o klikání ve správném okamžiku plus nějaké to kouzlení a nepřátelé, kteří nejsou moc různorodí, se dají vcelku snadno porazit, ale mě to vyhovovalo. Těžší bylo zdolat snad jen větší skupinky čtyř až pěti protivníků najednou a největší problémy jsem měl už od začátku s Grippery, jejichž útoky mi ubíraly hodně života. Díky neomezenému systému ukládání nebyl však ani tento fakt nějakým zásadním problémem.

Ve hře je sice implementován systém voleb, ale v podstatě nemá, až na výjimky, žádný vliv na příběh. Ať už jsem zvolil jakoukoli možnost, postava většinou řekne dvě rozdílné věty, a pak se chová při všech odpovědích úplně stejně. Vyplatilo se tak být parchant, urážet a bitkařit se, protože z toho bylo více peněz a zkušeností. Skvělými prvky byly Gondoly a plavání a potěšila mě i dvacítka pokladů, jejichž hledáním jsem vyplňoval mezery mezi příběhovými i vedlejšími úkoly. Občas jsem narazil na bug, kdy gondola plula sama bez posádky a zvláštní byla i chůze po schodech nebo procházení zvířaty, šlo ale spíše o úsměvné momenty.

Můj nevlastní bratr Leon mě štval hned od první chvíle, co jsem ho poznal, a kdyby to šlo, zabil bych ho. Pořád jsem ho tahal z nějakých průšvihů, on mi ani nepoděkoval a nakonec se postavil proti mě. To je panečku rodinná idylka. Líbila se mi možnost mluvit s mrtvými a zjišťovat, co je stále drží ve světě živých. Někdy šlo o mapu pokladu, někdy o příběh nebo o souboj, ale nejlepším důvodem, proč neodejít na věčnost je bezpochyby korbel piva, který mi jeden zemřelý daroval.

Herní doba se zastavila na hodnotě 34 hodin a stejná číslovka označovala i mou konečnou úroveň. Většina hráčů to zvládne v součtu ani ne za den, ale já se prostě kochám, šmejdím a nakonec jsem vlastně ještě zaostal za svým klasickým dvojnásobkem průměru.