Zaklínač je bezesporu jedna z mých nejoblíbenějších her. Hlavně začátek hry ve mně vzbuzuje vzpomínky na to, když jsem hru hrála poprvé. Má neuvěřitelnou atmosféru. Líbí se mi, jak je zvolená barevná paleta světa, jak jsou barvy takové umírněné, spíše temné.
Ve hře si mi líbily odlétající ptáci a skákající žabky, i když ptáků bylo někdy až moc. Celkově mi přišel svět prvního zaklínače opravu živý. Skoro každý člověk i nečlověk má co říct a někteří vám dokonce mohou pomoc. Za nějakou drobnost vymění informace, atd. Dokonce se mi stalo, že jsem si promluvila s náhodným kolemjdoucím a on mi dal peníze. Prostě si vzpomněl, že mi je dluží a vrátil je. To mi přišlo fakt super. Živý svět ale způsobil, že jsem kolikrát nemohla někoho najít, např. Zoltana. Samozřejmě dojmu ze světa značně ubírá to, že ve hře je jen pár vzhledů NPC, které se neustále opakují. Občas mi to způsobilo problémy, protože jsem si osoby spletla.
Hudební doprovod se mi také líbil, ale musím uznat, že mi v paměti nezůstal jako například hudba z Divokého honu. Jediné co si pamatuji, že mě v jeskyni nebo v noci na blatech vyděsily zvuky, které zbudovali dojem, že se ke mně blíží nějaká potvora, ale nic takového se nedělo.
Teď něco k příběhu. Zaklínače jsem nyní dohrála potřetí, ale poprvé po přečtení všech knih. Jsem jeden z těch, kteří se dostali přes hru ke knihám a ne naopak. Je pravdou, že když znám knihy, tak se mi výrazně změnil pohled na příběh hry. Určitě jsem si užila více narážek na knihu, ale někdy mi přišlo, že kopírovat zrovna tu konkrétní věc z knihy bylo zbytečné. Například nevím, proč Alvin musel být zrovna také dítě starší krve. Opakování boje se strigou a její druhé odčarování, ale bylo dobře vysvětleno a vlastně to smysl dávalo. Přijde mi nepochopitelné, že Triss, Zoltan ani Marigold, kteří mají být Geraltovi nejlepší přátelé, se neobtěžují zmínit 2 velice důležité osoby v Geraltově životě.
Líbí se mi, že při volbách ve hře je možnost zůstat neutrální, i když to má své následky. Je pravdou, že v dnešní době nás každá druhá hra nutí dělat rozhodnutí, kde ani jedno není správné a všechny přináší nepříjemné důsledky. Obecně mi to přijde už trochu otravné, ale k Zaklínači se to hodí.
Hratelnost mi vyhovovala. I když se může zdát, že se boj změní jen v klikání myši v ten správný okamžik, na těžkou obtížnost je hra výzvou a zábavná. Obtížnost mi přišla vyvážená. Nedokázala jsem vším projít na poprvé, ale nebyla jsem nijak flustrovaná tím, že se nemůžu posunout dál. To je důležité, protože během hry nelze obtížnost měnit, nebo se jen mě nepodařilo přijít na to jak (začala jsem hru na střední obtížnosti, pak jsem si to rozmyslela, že zvládnu těžkou, a musela jsem hrát začátek znovu).
Celkově jsem si Zaklínače hodně užila. Je to opravdový klenot.