Velice důstojný nástupce vynikajícího druhého dílu.

Brotherhood má jednu z nejlepších počátečních sekvencí ze všech her, co jsem kdy hrál. Hra vás hned vrhne tam, kde jste ve dvojce skončili, přičemž následný útěk z Říma a „přátelská návštěva“ uvřískaného Cesara Borgi ve vile, patří mezi mé nejoblíbenější sekvence z celé assassinovské série. Jedna z hlavních sil Brotherhoodu tkví především v návaznosti příběhu na díl předešlý. Rodrigo Borgia je pořád padouch, kterého je třeba zlikvidovat, ovšem nyní má za zadkem i celou svou famílii, která fousatýmu Eziovi taky krapet zatopí. Pro samotného Ezia, který v Brotherhoodu vystupuje jako již plně rozvinutý charakter, je hlavní zápletka stále poněkud osobní záležitostí, což je jedině dobře. Kvůli tomu je i příběh napínavý a poutavý, posilňuje to i návrat postav jako Caterina Sforza, Machiavelli atd. V rámci konzistentnosti a gradace příběhu a celkového vyprávění je pro mě Brotherhood na úplném topu ze všech her série. Do každé příběhové mise jsem se vrhal se zájmem a nadšením z toho, co na mě asi tak čeká dál.

Rozsáhlý Řím je parádní. I když ze začátku jsem byl krapet překvapený z jeho velké ponurosti, kterou doplňovala i znepokojující temná hudba, ovšem jakmile jsem začal město vytahovat z vlivu Borgiů a za vlastní prachy (Ezio je strašnej samaritán) ho vylepšovat, hned se v něm lépe dýchalo. Hudba je zde vynikající. Má mnohem temnější a expresionističtější nádech, ale poslouchat ji byla vyložená slast. Například když tohle hrálo během mé asi nejoblíbenější mise „Castello Crasher“ při šplhání po hradu Sant Angelo, hned jsem věděl, že se mi do mozku vpaluje jeden z nejlepších momentů z celé série. A z tohodle vyloženě teču. <3 Sám Cesare není špatný záporák, ovšem jeho fotr měl daleko větší štyl. Navíc v anglickém znění mi často zněl přehnaně dramaticky až hystericky, krapet to balancovalo na okraji otravnosti, ale naštěstí to nikdy nepřepadlo. Gameplay je více méně stejný, ovšem zde je okořeněný o vydávání příkazů jiným assassinům, čehož jsem se upřímně trochu bál, ale nakonec se ukázalo, že to nebylo nijak zvlášť složité, přičemž jsem si tuto novinku dosyta užíval. Překvapivě mě také bavily linky ze současnosti s Desmondem, obzvlášť závěr nechá hráče skvěle viset z lana očekávání.

Někdy se ovšem dostaví jistý stereotyp a nudnější mise, který onen intenzivní zážitek brzdí. Plus i když je hlavní příběhová linka napínavá, hráč jí prosviští až moc rychle, pokud tedy vynechá veškeré optional activities.

Brotherhood je jinak skvělým pokračováním Eziova příběhu, díky kterému jsem minulé léto jel do Říma jen kvůli tomu, abych si tam udělal fotku s Andělským hradem, dal to na fejsbuk a napsal k tomu příspěvek odkazující na Assassin´s creed, který stejně pochopili asi jen dva lidi. Awesome. Just awesome.