Survival horor je žánr, který (ve své nejlepší formě) vede hráče k podstupování rizik proti zdánlivě nemožným překážkám. Omezuje hráčovi munici, pokud vůbec nějaká je; využívá smyslové deprivace a design nepřátel, který narušuje očekáváné a známé, aby navnadil pocit hrozby; a velmi často vytváří světy, které jsou nejen na první pohled děsivé, ale ve kterých hráč i pomalu a postupně odkrývá jakési zkažené jádro a skryté zlo za ním.


V úplně nejlepším případě uvrhne obyčejné proti něčemu, co graduje, ale zůstává záhadné a co každou chvíli může protagonisty rozsápat jak fyzicky, psychicky tak i jinak. Obecným pravidlem survival hororů (v souladu s jejich principy) je, že by se stejně jako jejich hráči neměli bát riskovat.
Jenže přesně toho se Amnesia: A Machine for Pigs bojí.

Oproti předchozímu dílu je vše osekané na minimum. Škoda, protože právě první díl výborně odhadl míru, kdy nenechá idioty umírat a zasekávat se stále dokola a zároveň to nebyla hra, kterou by idioti nemohli projít až do konce. Zatímco první díl správně odhadovala, co vás ve který moment napadne a podle toho se přizpůsobila, v A Machine For Pigs je všechno přemýšlení vyhozené buď z okna nebo předem odvedené za vás. Ano, idioti opět vyhráli.

Ty nejvíce ikonické mechaniky jsou stále na místě. Jste bezbranný Angličan, který se schovává a utíká před monstry - to je vše! Penumbra a Amnesia nebyly nikterak složité hry, proto je důležité pochopit, jak hluboko A Machine For Pigs kleslo. Puzzly v první Amnesii neměli nic společného s dějem a byly přítomny jen proto, aby byly přítomny. Žádný z nich vám sám o sobě příběh hradu nijak neodkryl. Ale měly důležitou funkci: pomáhaly stanovovat tempo a hra vás díky ním nebrala jako úplného idiota. Byly účelné a tématicky vhodné.

Význam (byť v sebemenší formě) hráčova jednání letí z okna. Tohle je prostě kolejnička. Vývojáři nezměnili formuli žánru tak, aby ještě víc vyhovovala survival hororu - prostě celou formuli hodili do koše.
V podstatě jen jdete dlouhým koridorem a aby jste mohli jít dál dlouhým koridorem, musíte tu a tam zmáčnknout čudlík a nebo otočit páčkou. Už v prvním levelu jsou všechny dveře, které nejdou otevřít, viditelné označené jakýmsi ozdobným zámkem. Takže vždy všechny krom jedněch. Procházení obřího sídla se tak stává jakousi nudnou prací, ne hrou.

Předchozí hry vývojářů vyvolávaly v hráči úzkost a napětí, protože váš cíl nebyl vždy na první pohled patrný. Bylo třeba tu a tam hledat, zkoumat předměty co se všude možně válí a sem tam hra nastínila, jen velmi jemně, co se bude dít dál. O to větší napětí. Klasické a velmi dobré postupy.
Zde nic. Nelze se ztratit, netřeba ničemu věnovat pozornost. Není třeba cokoli zkoumat. Jen jít dopředu. Nic není děsivé, protože byť jen iluze, že se nějakému nebezpečí můžete vyhnout, je ta tam. Jako poslušný a zubící se idiot jen jdete dopředu, všechny dveře a překážky se otevřou nebo uhnou tlačící síle vašeho idiotského čela. Nuda.

Stejně tak je pryč péče o zdraví a olej v lampě. Nic, co by zavánělo výzvou. Je třeba jít dopředu a občas se schovat před monstry. To je jediná hrozba, navíc s jednotlivými monstry velmi daleko od sebe. Vše mezitím je vzduchoprázdno.
Ani slabší povahy hra nevyleká, protože všechny triky jsou klišé a už i minulá hra i ty všechny zvládla lépe. Dočkáte se i takových debilit, jako jsou halucinace běžících dětí za rok. Všechno už v Amnesii bylo dřív a lépe.

Hra sama o sobě tvrdí, že vypráví “nejtemnější a nejhrůzostrašnější příběh kdy odvyprávěný ve videohře”. Mno, to nevím, ale nechme to být. Ale jedno pravdou je: nebojí se vyprávět dospělý příběh o strašlivě násilných činech. A nyní pozor, tohle může pro některé znít jako SPOILER:
Bohužel je pointa úplně stejná jako v Amnesii. Vývojáři prostě vzali stejný scénář a narativ a jen to prohnali jiným filtrem a zasadili do jiného settingu. Je to trochu lépe vybroušené a trochu lépe ucelené, ale je to stále to samé. Pokud jste hráli předchozí díl, bude tohle pro vás deja vu. Až zhruba ve dvou třetinách hry se příběh odhodlá k přeměně od plagiátu do vlastní identity. A pak to najednou jde: využívá setting a historický kontext opravdu velmi dobrým způsobem.

Ale ono to má být velmi podobné, hlásí se odněkud idiot. Hra se přece stále jmenuje Amnesia, tak proč by měla být zásadně jiná v příběhu? V survival hororu jde ale právě o to vytvořit něco, co je pro hráče cizí, jiné, nezvyklé. To obzvlášť přece platí u hry, která se spoléhá na záhadnost a nečekané zvraty - přece jen, jmenuje se stále Amnesia.

Hra má krásně navrhnuté kulisy a estetiku obecně, ale bohužel je neumí efektivně využívat. To se nedá říct o zvuku, který patří k tomu nejlepšímu ve hrách. I když je ve hře vlastně prostředí minimum, hezky se na něj kouká a nádherně se poslouchá. Nevyvážené osvětlení mnoho věcí zbytečně kazí.
Hra je velmi ráda hlasitá a většinu času se jí daří i tohle dobře zvládat. Chvíli dobře buduje atmosféru drobnými zvuky, hudbou napětí a pak vám najednou práskne víkama od popelnice rovnou za hlavou. To je škoda, ničí to krásné momenty. Navíc je to laciné a zavání to leností. Nevadí, idiot se rád leká hlasitých zvuků.

A Machine For Pigs vytahuje solidní triky, které nejsou v žánru uplně běžné. Bohužel to s nimi ale hraje příliš na jistotu. Je to tříhodinové chození chodbou a mačkání tlačítek a páček. Jestli vám tohle a celkem ucházející příběh stačí, budiž. Ale dobrý survival horror je o něčem větším než jen o okamžitých reakcích na to, co je okamžitě před vámi.
Každý, kdo považuje za dobrý horor vášnivou snahu tvůrce uvést diváka/hráče do neustálého stavu znepokojení a rozrušení a hraje si s riskováním protagonistům proti zdánlivě nemožným šancím, bude jednoduše zklamán.
Prázdné, prázdné, prázdné. Škoda.